„Myšlenky ekonomů a filozofujících ekonomů, ať už měli pravdu nebo se mýlili, jsou mocnější, než se obecně soudí: svět je vskutku ovládán trochu jinak.“

John Maynard Keynes

Mezi 16. a 18. stoletím věřily hlavní evropské země v ekonomickou teorii merkantilismu. Merkantilisté tvrdili, že státy by se měly chovat jako obchodníci, kteří jeden s druhým soutěží o zisk. V souladu s tím by vlády měly podporovat průmysl přijetím zákonů, které by udržovaly nízké pracovní a jiné výrobní náklady a vysokou hodnotu vyváženého zboží (prodej do cizích zemí). Tímto způsobem by státy mohly dosáhnout toho, co je nazýváno „příznivou obchodní bilancí“.

„Příznivá obchodní bilance“ vyjadřovala situaci, v níž vývozy převyšovaly dovozy. Převaha, která byla ziskem pro obchodníka, měla za výsledek zvýšení státních zásob zlata nebo stříbra. A jak se většina lidí té doby shodovala, opravdovým měřítkem bohatství národa byly jeho zlaté nebo stříbrné rezervy. Hlavní evropské mocnosti proto usilovaly o získání kolonií, aby dosáhly příznivé obchodní bilance. Uvažovalo se, že kolonie by mohly poskytnout „mateřské zemi“ levnou pracovní sílu, suroviny a trh pro vyrobené zboží.

Například Britové, v úsilí dosáhnout těchto cílů, ve svých amerických koloniích schválili Námořní zákony. Námořní zákony chránily britský průmysl tím, že zakazovaly koloniím vyrábět určité zboží, např. klobouky, vlněné výrobky a tepané železo. Tyto zákony také uváděly seznam určitých „jmenovitých položek“ (většinou surovin), které nemohly být dodávány z jiných zemí než z Anglie. Odpor k Námořním zákonům byl tak velký, že byly považovány za jednu z hlavních příčin Americké revoluce.

Dnes existují lidé, kteří stále tvrdí, že země by měla podporovat „příznivou obchodní bilanci“, že vláda by měla dělat maximum pro to, aby omezila dovoz a podpořila vývoz. Z tohoto důvodu jsou často označováni za neomerkantilisty nebo „nové“ merkantilisty.

Skupině francouzských filozofů a ekonomů 18. století nedával návrh, aby státy všemi silami podporovaly obchod a průmysl, vůbec žádný smysl. Byli to fyziokraté, kteří tvrdili, že opravdovým pramenem bohatství jsou produkty zemědělství a jiných přírodních zdrojů. Protože jsou tyto zdroje dány od Boha, nemá smysl, aby se vláda snažila podle svých schopností pomáhat obchodu a průmyslu zvyšovat zisky. Z podobných důvodů se stavěli proti úsilí vlády podporovat „příznivou obchodní bilanci“.

Jinými slovy, protože skutečné bohatství pochází z půdy, je jasné, že nejmoudřejší věc, kterou vláda může udělat, je dát ruce pryč od podnikání a nechat přírodu, aby si dělala svoje. Tato myšlenka je vyjádřena heslem „laissez faire“ (nechte přirozeným ekonomickým silám volný průběh).

Více k ekonomickým teoriím najdete také zde.

Je zajímavé, že 200 let staré argumenty těch, kteří dávají přednost usměrňování ekonomiky, a těch, kteří podporují laissez faire, jsou stále živé. Ať už se problém týká jednotlivců (např. osob, které žijí v chudobě a nezaměstnanosti) nebo institucí (např. při rostoucí vlně úpadků podniků nebo bank), budou zde ti, kteří hledají řešení ve vládní intervenci, a také jiní, kteří dávají přednost „laissez faire“.