Při čtení této kapitoly hledejte odpovědi na následující otázky:
- Proč se musí všechny společnosti potýkat se vzácností?
- Proč je ekonomie někdy nazývána „studiem vzácnosti a volby“?
- Co jsou substituční vztahy a náklady příležitosti?
- Proč by měl každý rozumět základům ekonomie?
- Co jsou to výrobní faktory?
- Jak různé ekonomické systémy řeší problém vzácnosti?
Každá společnost si nalezla způsob, jak odpovědět na otázky Co? Jak? Pro koho? Tyto ekonomické systémy, jak jsou nazývány, obecně spadají do jedné z těchto kategorií: tradiční, příkazové, tržní nebo smíšené ekonomiky.
Tradiční ekonomikaJak už název napovídá, odpovědi na otázky Co? Jak? Pro koho? jsou v těchto ekonomikách rozhodovány tradicí. Tradiční ekonomické systémy se obvykle objevují v odlehlejších oblastech světa. Takové systémy mohou být charakteristické pro izolované kmeny nebo skupiny, či dokonce jednotlivé země. Jsou dnes méně obvyklé, než byly v dřívějších desetiletích. Příznačné pro tradiční ekonomiku je, že většina lidí žije v zemědělských oblastech a zabývá se zemědělstvím nebo dalšími základními činnostmi jako lovem ryb a zvěře. Statky a služby produkované v takovém systému mají tendenci se neměnit po mnoho let nebo dokonce generací. Jsou produkovány stejným způsobem jako dříve. Krátce řečeno, otázka, co tradiční společnost produkuje a jak, je určována pozvolna se měnícími tradicemi. Tradiční neboli zvykový ekonomický systém lze v dnešní době najít např. v centrální Austrálii, Africe nebo u kmenů amazonského pralesa.
Kdo vlastně dohlíží na to, co se produkuje v takové ekonomice? Protože se málo produkuje, je toho málo k dispozici. Většina jednotlivců žije blízko životního minima: mají dost, aby se uživili, ale jen nepatrně navíc. V letech, kdy bude špatná sklizeň, nebudou někteří z nich schopni přežít a tak opustí svoji společnost nebo zemřou. V lepších letech, kdy je úroda vysoká, mají více, než je potřeba pro přežití. Existuje-li takový přebytek, bude tradičně rozdělen. Například převážnou část produkce může dostat kmenový náčelník nebo velcí majitelé půdy.
Příkazová ekonomikaZemě v bývalém socialistickém bloku, Albánie nebo do určité míry také Čína, to jsou příklady příkazových ekonomik. Základem tohoto ekonomického systému, který lidé v České republice měli možnost v minulosti velmi dobře poznat v praxi, je především státní vlastnictví výrobních prostředků a centrální ekonomické plánování.
V podstatě jsou to státní instituce a političtí vůdci, kteří rozhodují, jaké statky a služby budou produkovány. Chtějí-li rozšířit výrobu automobilů a omezit dobývání uhlí, vydají příslušné příkazy. Je-li potřeba více potravin, plánovači mohou nařídit, aby byla zvýšena výroba traktorů nebo byla dovezena kvalitní zahraniční hnojiva.
Tytéž plány mohou také stimulovat pracovní sílu, aby zůstala v zemědělství, a nařídit, že dopravní a skladovací kapacity mají být k dispozici pro přepravu a skladování zemědělských výrobků.
Příkazový systém je extrémem, který lze v čisté podobě najít velmi zřídka. Někteří teoretikové mají snahu zcela eliminovat tržní vlivy v příkazové ekonomice umělým zrušením peněz jako prostředníka směny (např. pokus PolPota v Kambodži 1975 - 1979). Často je tento systém spojen s omezováním vlastnických vztahů (za socialismu bylo potlačeno soukromé podnikání apod.).
Jak jsou produkovány statky v příkazové ekonomice? Plánovači rozhodují, jaké výrobky se mají vyrábět. Rozhodují, kde má být umístěna nová továrna na výrobu nákladních automobilů a zda bude používat více pracovních sil nebo modernější strojní vybavení.
Jsou to také plánovači, kteří podle směrnic politického vedení rozhodují, kdo dostane vyprodukované statky a služby. Stanovením výše mezd pro každého, stejně jako úrokových sazeb, zisků a rent, plánovači přímo odpovídají na otázku: Pro koho jsou určeny vyprodukované statky a služby?
Tržní ekonomikaKdyž se dynamická mladá rocková skupina And-¬So-Forths objevila v americké televizi, měli její členové na nohou staromódní kombinované střevíce. Okamžitě obchody s obuví po celých Spojených státech hlásily, že dostávají požadavky na kombinované boty, „jaké nosí And-So-Forths“. Ačkoliv někteří z obchodníků mysleli, že první zákazníci žádající podivný tvar bot žertují, brzy pochopili. Zanedlouho byly kombinované střevíce vidět ve většině amerických obchodů.
Výše popsaná událost by se pravděpodobně nestala v tradiční nebo příkazové ekonomice. Změny ve stylu oblékání by se v tradiční společnosti mohly udát pouze během mnohaletého období. Ti, kdo provádějí rozhodnutí v příkazové ekonomice, mohou dát na nátlak veřejnosti a vyrábět kombinované střevíce, ale je na jejich libovůli, aby tak učinili. V tržní ekonomice nebo v systému volného podnikání, jak je někdy nazýván, je pravděpodobné, že pokud zákazníci opravdu chtějí kombinované střevíce, dostanou je.
Tržní ekonomika, resp. ekonomika volného podnikání, je systém, v němž na sebe vzájemně působí jednotliví kupující a prodávající, aby odpověděli na otázky Co? Jak? Pro koho? Kromě kupujících a prodávajících jsou na tržní ekonomice podstatné některé další prvky.
Jedním z nich je soukromé vlastnictví; právo jednotlivce nebo podniku vlastnit výrobní prostředky. Ačkoliv v tradiční a příkazové ekonomice existují trhy, hlavní výrobní prostředky (podniky, továrny, zemědělská půda, doly atd.) jsou obvykle ve veřejném vlastnictví. To znamená, že je vlastní skupina lidí nebo stát. V tržní ekonomice výrobní prostředky vlastní soukromé osoby. Soukromé vlastnictví poskytuje lidem stimul k tomu, aby použili svůj majetek k výrobě věcí, které budou prodány a přinesou jim zisk.
Touha vytvořit zisk je druhou součástí tržní ekonomiky. Často uváděný ziskový motiv je motorem, který pohání výrobce, aby produkoval věci, které kupující chtějí, a za ceny, které jsou ochotni platit.
Ziskový motiv také stimuluje výrobce, aby produkovali při nejnižších možných nákladech. Proč? Protože nižší náklady jim umožní:
- zvětšit ziskové rozpětí (rozdíl mezi výrobní a prodejní cenou)
- snížit ceny, tedy prodávat levněji než konkurence
- nebo obojí
Ekonomové často přirovnávají trhy k volebním urnám. Ale na rozdíl od uren, do nichž lidé volí politiky, trhy poskytují určitý druh ekonomické volební urny pro kupující, aby dali své hlasy (ve formě nákupů) statkům nebo službám, které chtějí. Výrobci, kteří si správně vysvětlují odevzdané hlasy a vyrábějí věci, jež kupující požadují, mohou dosáhnout zisku. Ti, kdo si volební hlasy vysvětlují nesprávně a produkují příliš mnoho nebo příliš málo, nebo stanoví cenu, která je příliš vysoká nebo příliš nízká, zisk nevytvoří. Ve skutečnosti často prodělají. Hlasy zákazníků mohou být pro podnikatele v tržní ekonomice otázkou života a smrti.
Více v kapitole 7 – Výroba a produktivita.
Původní „laissez faire, laissez passer“, což by se dalo přeložit jako „nechte všemu volný průběh“, neplatí zcela ani v tržním hospodářství. Všude přibývá nároků na to, aby podnik vydělával, ale bral ohled na společenské zájmy. Například naše ekonomika patří k volným trhům, kde se stát nevměšuje do hospodářského dění, pokud nemá závažné důvody. Takovými ale mohou být ochrana spotřebitele, dobrého jména, životního prostředí, zdraví a bezpečnosti zaměstnanců, zájmy obyvatelstva, potřeby obrany země apod. Stát napomáhá, je-li potřeba zabránit monopolizaci a neoprávněným cenám, chránit domácí výrobce před nekalou soutěží ze zahraničí, předcházet sociálnímu napětí (pomáhá například rekvalifikaci nezaměstnaných a usnadňuje tvorbu nových pracovních příležitostí) atd. Dává se však přednost opatřením tržní povahy.
To, co nejvíc odlišuje příkazové ekonomiky od tržních ekonomik, je úloha státu a vlastnictví výrobních prostředků. V příkazových ekonomikách vlastní výrobní závody, zemědělskou půdu, obchody a jiné produktivní zdroje stát. Také jsme zaznamenali, že na ekonomické otázky Co? Jak? Pro koho? odpovídají vládní plánovači. Naopak tržní ekonomiky přihlížejí k rozhodnutím jednotlivých kupujících a prodávajících, aby odpověděly na stejné otázky, přičemž výrobní prostředky jsou v soukromém vlastnictví. Vláda hraje v tomto modelu relativně malou roli.
Nicméně v dnešním světě neexistují „čisté“ tržní ekonomiky. Můžeme sice říci, že v zemích s tržním systémem odpovídají trhy za většinu ekonomických rozhodnutí, nelze však opomenout ani významnou roli státu.
Tato směs tržních sil a státní účasti vedla ekonomy k tomu, aby popsali tento ekonomický systém a systémy většiny dalších demokratických zemí jako smíšené ekonomiky.