V naší zemi dnes odpovídá na tyto otázky náš ekonomický systém, tj. systém tržního hospodářství neboli tzv. volné podnikání, a naše společenské a politické instituce. Volné podnikání umožňuje, aby naše země produkovala více statků a služeb, než tomu bylo v minulosti, v době tzv. příkazové ekonomiky.

Systém volného podnikání spočívá na určitých tradicích, přesvědčeních a praktikách, které ho odlišují od jiných ekonomických systémů. Těmito „pilíři“ jsou soukromé vlastnictví, cenový systém a konkurence.

Na rozdíl od bývalého ekonomického systému „socialismu“, který ukončila tzv. sametová revoluce v roce 1989, mohou dnes občané naší republiky vlastnit majetek za účelem podnikání a používat jej, aby vydělali peníze. Drtivá většina statků a služeb je produkována firmami v soukromém vlastnictví.

Právo na soukromé vlastnictví poskytuje vlastníkům přírodních zdrojů a kapitálu stimul k tomu, aby použili svá aktiva co možná nejefektivněji. Proč? Protože vlastníci kapitálu vědí, že dosáhnou zisku, jestliže budou produkovat statky a služby, které kupující chtějí, a za ceny, které jsou ochotni platit. Výhody soukromého vlastnictví a jeho stimuly shrnul „otec klasické ekonomie“ Adam Smith ve svém převratném díle Bohatství národů.

Jednou z nejpozoruhodnějších věcí na tržním ekonomickém systému je to, že je v pohybu jakoby sám od sebe. Žádný centrální ekonomický orgán nediktuje odpovědi na základní ekonomické otázky Co? Jak? Pro koho? Nicméně otázky jsou zodpovídány.

Ceny určují, co a kolik jsme ochotni a schopni koupit. Ovlivňují nás, abychom pokračovali ve studiu nebo přijali zaměstnání. Ceny pomáhají určit, kdy a kde budou postaveny továrny, které podniky budou úspěšné, které budou neúspěšné, a dokonce i barvu a styl oblečení, které bude vyrobeno.

Ceny, peněžní hodnota statků a služeb, přinášejí tolik informací a natolik ovlivňují chování kupujících a prodávajících, že ekonomové často označují tržní ekonomiku za systém tažený cenami. Cenový systém poskytuje odpovědi na základní ekonomické otázky o tom Co bude produkováno? Jak to bude produkováno? A Pro koho je to určeno?

• Jak cenový systém odpovídá na otázku Co?

  Chtějí-li kupující více nějakého zboží, jsou ochotni za něj více platit. Vyšší ceny přitahují další výrobce, kteří touží po zisku. Jak výroba vzrůstá, potřeba zaměstnat další pracovníky způsobí, že mzdy v rámci odvětví se zvyšují. Upadá-li poptávka po zboží, stane se pravý opak. Ceny klesají, výrobci, kteří nemohou nadále výnosně prosperovat, ukončují činnost nebo přecházejí na jiné produkty. Výroba klesá, aby se vyrovnala nižší poptávce.

• Jak cenový systém odpovídá na otázku Jak?

  Cenový systém podněcuje výrobce, aby produkovali způsobem, který minimalizuje náklady a maximalizuje zisky.

  Trhy s elektronikou nebo automobily jsou vysoce konkurenční, a tak musí firmy stále hledat způsoby, jak snížit náklady na výrobu. Velkým břemenem ve financování firem jsou náklady na pracovní sílu. Proto jsou mnohé firmy nuceny se rozhodnout pro přesun svých výrobních závodů ze zemí s drahou pracovní silou do zemí s pracovní silou levnější.

• Jak cenový systém odpovídá na otázku Pro koho?

  Absolventi kvalitní školy vydělají v průměru více než ti, kteří propadnou. Bankovní úředníci vydělávají více než listonoši. Lékaři a advokáti vydělávají v průměru více než sekretářky či řidiči. Profesionální sportovci, ředitelé firem či piloti si mohou dovolit kupovat více statků a služeb než lidé, kteří vydělávají méně. Tímto ohodnocováním práce, kterou lidé vykonávají, odpovídá cenový systém na otázku Pro koho.

Cenová konkurence označuje rivalitu mezi kupujícími anebo prodávajícími. Prodávající si konkurují snahou produkovat statky a služby (maximalizovat zisk z prodeje), které kupující chtějí, při nejnižších možných cenách. Ti, kteří nejsou schopni nebo ochotni prodávat za dostatečně nízké ceny, aby přilákali kupující, nebudou schopni zbavit se svých statků a služeb. Toto soupeření nám, spotřebitelům prospívá.

• Prospívá nám domácnostem, spotřebitelům, protože kdykoli a kdekoli poskytuje statky a služby, které chceme. Firmy vědí, že pokud neuspokojí spotřebitelskou poptávku, udělají to jejich konkurenti.
• Prospívá nám, protože výrobci se musí neustále snažit pracovat efektivněji a inovovat procesy. Úsilí o větší efektivnost šetří vzácné zdroje, zvyšuje výstup a zvedá životní úroveň.

Kupující soupeří také mezi sebou, protože nikdy není k dispozici všeho dostatek. Ti, kteří jsou ochotni zaplatit příslušnou cenu, si mohou koupit řízek. Ti, kteří nemohou nebo nechtějí tolik platit, si místo řízku koupí méně nákladný produkt, např. párek v rohlíku. To znamená, že při soupeření o řízek mezi kupujícími prohrají ti, kteří nemají dostatek peněz, a vyhrají ti, kteří jsou schopni zaplatit.

Adam Smith, „otec ekonomie“, popsal svět, v němž ekonomika funguje téměř samočinně. Státní zásahy hrají jen tu nejmenší úlohu. Smith popsal tento přístup na příběhu francouzského úředníka, který se ptal jednoho továrníka, co by stát mohl udělat, aby mu pomohl. „Laissez nous fair“ („nechte nás být“), zněla jeho odpověď. Dodnes termín „laissez faire“ znamená politiku omezování role vlády a státu při řízení hospodářství. Tento pojem je někdy uváděn pod názvem „neviditelná ruka trhu“.

Přestože náš ekonomický systém je systémem převažujícího volného podnikání, kupující a prodávající musí sdílet ekonomickou moc s vládou (státem). Toto sdílení moci vede k omezování svobody, kterou spojujeme se soukromým vlastnictvím, cenovým systémem a konkurencí. Stát například:

• Má pravomoc donutit občany, aby ve veřejném zájmu prodali svůj majetek (například při budování dálnic či vodních děl).
• Rozhoduje o privatizaci státních firem.
• Rozhoduje o tom, jaké léky mohou být volně v prodeji.
• Uděluje některé licence (například bankám a pojišťovnám).
• Může stanovovat cla, a omezovat tak vývoz či dovoz určitého zboží.
• Stanovuje minimální mzdy, které zaměstnavatelé musí platit.
• Vydává povolení ke stavbě domů a budov.
• Snaží se ochránit spravedlivou hospodářskou soutěž a blahobyt domácností.