Studium ekonomie má dva aspekty. Jeden se soustřeďuje na popisování reálného stavu. Ekonomové nám například mohou říci hodnotu statků a služeb, které země produkuje, počet zaměstnaných i nezaměstnaných a množství peněz v oběhu. Nicméně ekonomové se také zabývají tím, co by mělo být, a navrhují postupy, jak těchto cílů dosáhnout.

Otázka, jaké by měly být cíle české ekonomické politiky, vyvolává často rozepře. Každá z následujících otázek se například dotýká ekonomické politiky, na níž se lidé často neshodnou:

• Měl by stát zvýšit svou pomoc chudým a diskriminovaným, nebo by měly převzít podíl tohoto břemene soukromé instituce?
• Měly by se zvýšit daně?
• Mělo by být zavedeno clo (daně na dovozy) na ochranu určitých českých odvětví?
• Měl by stát vyvinout úsilí, aby zvýšil nebo snížil moc odborových svazů?

Názory jednotlivců na ekonomické otázky závisí do značné míry na jejich osobních cílech.

Společnost má také cíle, kterých se pokouší dosáhnout pomocí veřejných zásahů. I když existuje určitá polemika, pravděpodobně by většina občanů souhlasila, že seznam ekonomických cílů by měl zahrnovat následující položky. Až si je přečtete, budete si možná přát připojit několik vlastních.

• Nízká míra nezaměstnanosti. Možnost vydělat si peníze by měla být pro každého, kdo je ochoten a schopen pracovat.
• Ekonomický růst. Zvyšování výstupu statků a služeb zlepší pravděpodobně životní úroveň všech a tím i dosáhnout ekonomického blahobytu.
• Cenová stabilita. Existují určitá období, kdy se ceny všeobecně rychle zvyšují nebo snižují. Taková období inflace a deflace pravděpodobně působí strádání mnoha sektorů ekonomiky.
• Ekonomická svoboda. Všichni bychom se měli těšit vysoké svobodě rozhodování o tom, jak si budeme vydělávat na své živobytí a jak budeme utrácet peníze.
• Ekonomické jistoty. Jsou mezi námi lidé, kteří si z různého důvodu (pro tělesnou vadu, stáří, zranění při nehodě aj.) nemohou sami vydělávat. Ekonomické jistoty znamenají, že o ty, kteří nejsou schopni se o sebe plně postarat, bude nějakým způsobem nabídnuta pomoc.
• Spravedlnost. Jako ekonomický cíl znamená, že ekonomický systém má nabízet všem obyvatelům stejné příležitosti k dosažení jejich cílů, což existuje pouze v teoretické rovině.
• Efektivnost. Efektivnost je mírou toho, jak mnoho získáme z těch zdrojů, které využíváme. Jako cíl se ekonomická efektivnost vztahuje k celkové schopnosti ekonomiky získat co nejvíc z omezených zdrojů.

Přestože je Česká republika v současné době docela dobrým příkladem země s tržní ekonomikou, každý, kdo zde žil před rokem 1989 ví, že tomu tak vždy nebývalo. Naše společnost se v roce 1989 rozhodla pro kapitalismus, pro politickou rozmanitost a svobodné volby, pro tržní ekonomiku. Tento obrat o 180 stupňů v politické i ekonomické orientaci země pochopitelně není otázkou let, ale spíše desetiletí. Přesto můžeme tvrdit, že drtivá většina těch skutečně důležitých změn již proběhla nebo právě probíhá a Česká republika se stále více podobá vyspělým zemím.

Změny, které přivedly naši republiku od centrálně plánované ekonomiky před rokem 1989 k sociálně-tržní ekonomice, zahrnovaly především privatizaci a restrukturalizaci státem vlastněného průmyslu, vytvoření zákonů vztahujících se k navrácení soukromého majetku, otevření země zahraničním trhům a kapitálu a v neposlední řadě i zrušení cenových omezení.

Zcela jistě nejdůležitější změnou bylo zavedení institutu soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Stát přestává vystupovat jako majitel malých i velkých podniků a společností - ty mají své privátní vlastníky. V České republice (do roku 1993 v Československu) byla k převedení největší části státního majetku do soukromých rukou použita netradiční metoda tzv. kupónové privatizace. Tento způsob zapojil do privatizace miliony občanů země a umožnil podnikům velmi rychle získat nové – privátní – vlastníky. Na druhé straně však v řadě případů vytvořil roztříštěné vlastnické vztahy, které nemohly přispět k dalšímu rozvoji privatizovaných společností. Názory na vhodnost kupónové privatizace se dodnes liší. Tady jsou jen některé z nich: Liberální institut nebo ekonom Robert Holman.

Přeměna vlastnických práv, která probíhala především v první polovině 90. let minulého století, měla několik hlavních částí: restituce, převod majetku státu na obce, malou a velkou privatizaci (včetně kupónové) a transformaci zemědělských i dalších družstev. Základní záměr, vrátit výrobu i služby do soukromých rukou, se podařilo uskutečnit. Drtivá většina společností a podniků v České republice má více či méně úspěšné soukromé vlastníky.

Stát rovněž přestal do určité míry omezovat a zakazovat soukromé podnikání. Každý dospělý člověk si tak při dodržení jistých zákonných podmínek může založit například kavárnu, obchod nebo řemeslnickou dílnu.

V centrálně plánované ekonomice hrála klíčovou roli kontrola cen a státní dotace. To například znamenalo, že ceny většiny druhů potravin byly stejné ve všech obchodech po celé zemi. Zároveň však právě cenová regulace ve spojení s centrálním plánováním byla jednou ze základních příčin takzvané nedostatkové ekonomiky, v níž na pultech obchodů chyběly dnes zcela běžné druhy zboží (legendární jsou například fronty na banány či pořadníky na nové automobily).

Aby mohla být obnovena funkčnost trhu, musela být tato opatření zrušena. Hlavní snahou bylo jejich zrušení bez přílišného zvýšení inflace (jednoduše řečeno bez výrazného růstu cen). Proto se stát vydal cestou postupné cenové liberalizace. V polovině roku 1990 začal stát snižovat dotace na ceny potravin a dále pokračoval celkovou liberalizací maloobchodních cen v lednu roku příštího. Uvolnění cen se přirozeně projevilo na poměrně razantním nárůstu jejich hladiny (v počátku 90. let rostly ceny řádově o desítky procent ročně), míra inflace se však postupně stabilizovala.

Převážná většina cen je v současné době v české ekonomice tvořena volně, tedy jen na základě vztahu poptávky a nabídky.

Česká ekonomika se ještě více otevřela okolnímu světu, což mimo jiné znamená, že lze bez zásadních omezení exportovat i dovážet většinu výrobků i služeb (s výjimkou například zbraní apod.). Otevření ekonomiky se pochopitelně musela přizpůsobit i měna. Od roku 1995 je česká koruna volně směnitelná a pro české fyzické i právnické osoby neexistují žádné limity držby cizích měn. Země se stala přístupnější nejen pro výrobky, ale i pro zahraniční kapitál.

Při snaze České republiky stát se zemí s tržní ekonomikou byl zahraniční zájem žádoucí ze tří důvodů: do země vstupoval investiční kapitál, nové technologie a vysoce kvalitní výrobky. Nové technologie jsme získávali díky podnikům joint-venture a přímým investicím. V obou těchto případech vkládaly zahraniční společnosti své peníze a výrobní postupy do České republiky proto, aby zde mohly začít s produkcí.

Zahraniční investoři byli povzbuzeni tím, že jim byl na český trh umožněn stejný přístup jako občanům České republiky a spatřovali výhodu obsazení nových trhů a zajištění zisku. Příliv nového kapitálu umožnil na druhou stranu českým podnikům mnohem rozsáhlejší investice do výrobního zařízení, než by si mohly dovolit pouze z vlastních prostředků.

Posledním důvodem, proč byl zahraniční kapitál vítán, bylo zvýšení konkurence na českých trzích. Obecně vysoká kvalita dovážených výrobků nutí české společnosti zlepšovat svou kvalitu, jinak ztratí vlastní trhy. Pro některé společnosti jistě nebylo jednoduché přizpůsobit se novému stavu, ale postupující proces některé z nich donutil rapidně zlepšit kvalitu výrobků a služeb.

Význam a vliv zahraničního kapitálu nejlépe dokumentují úspěchy firem, které kvalitní zahraniční partnery získaly. Především od přelomu století začínají zahraniční subjekty do České republice stále více vstupovat formou projektů „na zelené louce“ – investují tedy do výstavby zcela nových výrobních kapacit.

Více o zahraničních investicích na stránkách www.czechinvest.org.

Česká republika se spolu s Maďarskem, Polskem či Slovinskem stala „transformující“ se ekonomikou z centrálně plánované na tržní. O tom, že přeměna byla z velké části úspěšná, svědčí i fakt, že naše země byla přijata do Evropské unie, a to k 1. 5. 2004.