Výše mzdy je sice záležitostí dohody, ale stát předepisuje její nejnižší hranici. Zatímco pro rozpočtovou sféru vydává vláda podrobné platové tabulky, v privátní, podnikatelské oblasti jsou mzdové otázky ponechány smluvnímu ujednání účastníků pracovněprávních vztahů, tedy zaměstnavatelů, zaměstnanců a organizací zastupujících jejich zájmy. Často i soukromé podniky vydávají vnitřní mzdové řády, podle nichž odměňují své pracovníky, kteří jsou zařazováni do platových (mzdových) tříd obdobně jako státní zaměstnanci. Individuálně sjednávají mzdu v pracovní nebo manažerské smlouvě především vyšší řídicí a tvůrčí pracovníci.

Nabídka ovlivňuje ohodnocení

Výše odměny, kterou soukromý zaměstnavatel svým zaměstnancům za vykonanou práci poskytuje, se řídí nabídkou a poptávkou na trhu práce - vyjadřuje cenu pracovní síly. Výše mzdy se proto odvíjí od dohody podnikatele (zaměstnavatele) se zaměstnancem a dále od smluv organizací zastupujících obě strany - odborové organizace a zaměstnavatelských svazů. Stát pouze předepisuje nejnižší přípustnou úroveň odměňování- vyjadřuje cenu pracovní síly. Výše mzdy se proto odvíjí od dohody podnikatele (zaměstnavatele) se zaměstnancem a dále od smluv organizací zastupujících obě strany - odborové organizace a zaměstnavatelských svazů. Stát pouze předepisuje nejnižší přípustnou úroveň odměňování - minimální mzdu minm a tzv. minimální tarify.

Minimální mzda nebo tarif?

Zaměstnavatel nemůže sjednat a pak vyplácet zaměstnanci nižší mzdu, než která mu náleží podle právního předpisu (o minimálních mzdových tarifech nebo o minimální mzdě) nebo podle kolektivní smlouvy. Nedosáhne-li pracovníkova mzda výše minimální mzdy, zaměstnavatel musí rozdíl doplatit. Minimální mzda odpovídá svou výší nejnižšímu z dvanácti stupňů minimálních mzdových tarifů.

Stupnice tarifů je vlastně stupnicí minimálních hodinových nebo měsíčních mezd pro zaměstnance vykonávající při týdenní pracovní době 40 hodin činnost odpovídající konkrétnímu tarifnímu stupni. Tarifní stupně pro soukromý sektor jsou rozlišeny podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce od těch nejméně kvalifikovaných a nejhůře odměňovaných prací (l. tarifní stupeň), až po ty nejkvalifikovanější a nejlépe placené (12. tarifní stupeň). /p>

Jistota pro zaměstnance

Minimální mzdové tarify, v naší republice používány od roku 1992, jsou v tržních ekonomikách málo obvyklé. Jejich zavedení bylo u nás opodstatněné probíhající ekonomickou transformací a zásadními změnami vlastnických vztahů. Minimální mzdové tarify (podle zákona o mzdě) mají chránit zaměstnance v těch případech, kdy není uzavřena kolektivní smlouva nebo mzda není v kolektivní smlouvě sjednána. To znamená, že v uvedených případech zákon o mzdě garantuje prostřednictvím institutu minimálních mzdových tarifů zaměstnancům v podnikatelské sféře minimální mzdovou úroveň odstupňovanou podle druhu vykonávané práce. Minimální mzda platí pro zaměstnavatele, na které se kolektivní smlouva vztahuje Pracovníci jsou tak chráněni minimální mzdou, respektive výhodnější dohodou podnikatele s odbory, nebo minimálními mzdovými tarify, když se nedohodnou odbory se zaměstnavatelem.

Lze brát méně i více

Minimální mzda, resp. tarify neplatí pro odměňování činností na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohoda o provedení práce, dohoda o pracovní činnosti).Z toho vyplývá, že pracovníci, kteří nemají sjednán pracovní poměr, mohou dostat méně, než je minimální mzda.

Za minimální mzdu pracuje jen málokdo, reálná cena práce je v ČR podstatně vyšší. formálně - oficiálně. Mimo účetní evidenci pak pracovníci dostávají hotově další peníze, čímž zaměstnavatelé zkracují daňové a pojistné odvody. Nejenže to je nezákonné, ale zaměstnanci mohou být velmi zaskočeni v případě pracovní neschopnosti nízkou nemocenskou (těhotné ženy mají také nízkou mateřskou), protože pracovníkům se zkracuje vyměřovací základ pro výpočet. sociálních (nemocenských a důchodových) dávek.

Zdravotní pojištění

Minimální mzda má ještě další význam např. při placení zdravotního pojištění - slouží jako minimální vyměřovací základ pro osoby samostatně výdělečně činné a osoby bez příjmů, za něž neplatí pojistné stát. Ten hradí veřejné zdravotní pojištění nezaopatřeným dětem, penzistům, mužům a ženám na rodičovské dovolené atp. Ostatní, jako například ženy v domácnosti, nezaměstnaní, ale přitom neevidovaní úřadem práce, osoby, kterým zaměstnavatel poskytl neplacené volno k soukromým účelům, si musejí platit pojistné sami.

Jednání o minimální mzdě

Jednání o výši minimální mzdy jsou často složitá, dlouhá a konfliktní. Zatímco odbory se snaží o prosazení vyšší sazby, vláda má snahu držet tuto ekonomickou kategorii na nižší úrovni, aby tak omezila státní příspěvek do systému zdravotního pojištění za nevýdělečné osoby. Výše minimální mzdy je důležitá také ve vztahu k životnímu minimu, protože může více motivovat k práci.

Někteří ekonomové argumentují tím, že zvýšení minimální mzdy by mohlo mít nepříznivý vliv na nezaměstnanostprotože mnohé firmy by si nemohly dovolit zvýšenou minimální mzdu a musely by propouštět zaměstnance. Jejich odpůrci jsou naopak přesvědčeni, že minimální mzda blízká životnímu minimu vůbec nemotivuje k pracovní činnosti, a tím dojde ke zvýšení počtu nezaměstnaných.