Existuje jen několik málo ekonomických témat, která jsou stejně kontroverzní jako je téma daní. Většina lidí by jistě souhlasila s tím, že stát ani moderní společnost by bez daní nepřežily. Přesto jsou daně, a zejména jejich výše, často terčem kritiky. Daně jsou vždy předmětem politického boje. Existence daní je však jistá a neoddiskutovatelná, a proto bychom o nich měli něco vědět.

Základním účelem vybírání daní je zejména pokrytí státních výdajů - například na školství, zdravotnictví, kulturu, poskytování veřejných statků a služeb atd. Není to však účel jediný.

Daně se rovněž používají k zamezení činností,, o kterých je stát přesvědčen, že jsou škodlivé. Například daně na cigarety a alkoholické nápoje (takzvané „daně za hříchy“)byly zavedeny jednak k získání peněz, jednak také proto, aby lidi odlákaly od kouření a požívání alkoholických nápojů.

Daně se používají pro povzbuzení některých aktivit. Stát chce například podpořit podniky při modernizaci techniky a nákupu nových technologií, a tím dosáhnout zvyšování produktivity. Investiční náladu firem může významně podpořit tím, že nabídne snížení daní firmám, které koupí nové stroje a zařízení.

Stát využívá také své schopnosti regulovat pomocí zdanění úroveň ekonomické aktivity. Možná si ještě vybavíte diskusi o koloběhu ekonomiky (obrázek 2-4 z kapitoly 2) a pamatujete si, že výkonnost ekonomiky je přímo spojena s výdaji spotřebitelů a firem. Tím, že stát zvyšuje či snižuje daně, ovlivňuje množství peněz, které mají spotřebitelé k dispozici na útratu.

Malíři pokojů, kteří pracující za hotové bez dokladů, nejsou jediní lidé, kteří se snaží zatajit před finančním úřadem svůj příjem. Nemusíme chodit daleko, s případy daňových úniků se v dnešní hektické době setkáváme bohužel téměř na každém kroku. Pojem stínová ekonomika (někdy bývá nazývána též šedá či černá) se vztahuje na jakoukoliv výměnu statků a služeb, která je nenahlášena.

Podle odborníků sice neexistují žádné výzkumy, které by přesně říkaly, kolik lidí pracuje v takzvané stínové ekonomice, jejich odhady se však pohybují v řádu stovek tisíc lidí. Podíl stínové ekonomiky na hrubém domácím produktu se pohybuje mezi třemi a pětadvaceti procenty. Podobně velké rozpětí uvádějí například také země Evropské unie či Spojené státy. Lidé, kteří se živí v šedé ekonomice, ochuzují státní pokladnu nejen tím, že neplatí daň z příjmu, zdravotní a sociální pojištění. Často navíc najdou cestu, jak si přilepšit ještě podporou v nezaměstnanosti nebo sociálními dávkami.

Výplata na dlaň nejvíc bují ve službách, pohostinství a u drobných obchodníků. Tento způsob zaměstnávání představuje velké riziko pro zaměstnance i firmu. Člověk, který neplatí pojištění, dostane jen velmi malý důchod. Stejně tak má nárok pouze na nejnižší podporu v nezaměstnanosti. Práce načerno, která okrádá státní kasu každoročně o stamiliony, není tuzemskou specialitou. Evropská komise dospěla k závěru, že se podnikání bez řádných účtů rozrostlo za posledních dvacet let na dvojnásobek a dosahuje v zemích unie 7 až 16 procent hrubého domácího produktu.

Princip zdanění podle prospěchuurčuje, že ti, kteří mají užitek z určité věci nebo programu, by měli platit poplatky. Vezměme si například dálnici. Aby byl dodržen princip prospěchu, motoristé, kteří tuto dálnici používají, by měli platit poplatek (dálniční známka, mýtné).

I když se tento princip zdá ideální, jeho použití je jen omezené. Dobře funguje v případech, kdy se jedná například o poplatek za užívání dálnice, tunelu či mostu, nebo třeba o vstup do národního parku nebo státní galerie. Nelze jej však použít vždy a všude. Nedávalo by například smysl, aby se rodiny s nízkým příjmem či invalidní občané museli finančně podílet na sociálních programech určených k tomu, aby jim pomohly. Některé výhody jsou navíc nepřímé.

Ve skutečnosti máme ze vzdělané pracovní síly prospěch všichni. Díky vzdělání se zvyšuje produktivita celé ekonomiky, a to přináší užitek nám všem.

Princip zdanění podle schopnosti platit stanoví, že daně by měli platit ti, kteří si to mohou nejvíce dovolit bez ohledu na to, zda jim z toho plynou nějaké výhody nebo ne. Při polemice k obhajobě tohoto principu ekonomové často citují Engelův zákon. Jde o princip, který říká, že se zvýšením důchodu se zvyšuje podíl peněz, které se utratí za luxusní zboží, zatímco podíl vydaný na nezbytné zboží se snižuje. To znamená, že zdaníme-li skupiny s vyšším příjmem, připravíme je o některé luxusní zboží. Uvalení daní na sociálně nejslabší by znamenalo omezení jejich schopnosti koupit si nezbytné statky.

Progresivní daň odebírá větší procento vyššího příjmu a menší procento nižšího příjmu. Typickým příkladem progresivní daně je například daň z příjmů fyzických osob Sazby této daně se liší podle jednotlivých příjmových skupin. V praxi to znamená, že ten, kdo je zařazen do vyšší příjmové skupiny, odvede do státního rozpočtu větší procentní část svého příjmu než ten, kdo vydělává méně.

Proporcionální daň zatěžuje všechny příjmy stejným procentem bez ohledu na jejich výši. Proporcionální daní je například daň z příjmů právnických osob. Ta má stejnou sazbu pro všechny. Znamená to, že firma, která vykazuje zisk ke zdanění 1 milión korun, zaplatí na dani stejnou procentní část tohoto zisku jako jiná firma, která má ve stejném období zisk 20 miliónů korun.

Degresivní daň je taková, která odnímá větší procento z nižšího příjmu a menší procento z vyššího příjmu.

Solidární daň je určena pro zaměstnance s nadstandardními měsíčními příjmy - platí z příjmu nad limit i 7% solidární daň.

Názory lidí na tuto otázku se různí. Záleží určitě také na tom, do jaké příjmové kategorie kdo patří. Jen málokdo považuje za spravedlivou daň degresivní. Lidé, kteří dávají přednost principu zdanění podle schopnosti platit, určitě podporují proporcionální, a možná i progresivní zdanění. Ti „bohatší“ však mohou mít jiný názor.

Proporcionální daň Názory lidí na tuto otázku se různí. Záleží určitě také na tom, do jaké příjmové kategorie kdo patří. Jen málokdo považuje za spravedlivou daň degresivní. Lidé, kteří dávají přednost principu zdanění podle schopnosti platit, určitě podporují proporcionální, a možná i progresivní zdanění. Ti „bohatší“ však mohou mít jiný názor.

Při rozboru dopadu daní na jednotlivce se ekonomové často soustředí na důchod k volnému použití. Jedná se o částku, která zůstane jednotlivci poté, co nakoupil všechno nezbytné zboží (jídlo, oblečení, ubytování, zdravotní péči, dopravu, atd.).

Daňová soustava v České republice zahrnuje tyto daně:

• Daně z příjmu:
  • daň z příjmů fyzických osob
  • daň z příjmů právnických osob
• Daně vztahující se k majetku:
  • daň z nemovitostí
  • daň z převodu nemovitostí
  • daň dědická a darovací
• Daň silniční
• Daně k ochraně životního prostředí

• Daň z přidané hodnoty
• Daně spotřební:
  • daň z uhlovodíkových paliv a maziv
  • daň z lihu a destilátů
  • daň z vína
  • daň z piva
  • daň z tabáku a tabákových výrobků

Daňová soustava v České republice.

Přímé daně jsou uloženy přímo jednotlivci nebo firmě. Příkladem jsou například daně z příjmů nebo daně vztahující se k majetku (daň z nemovitostí, z pozemku, daně dědické či darovací).

Daně nepřímése obvykle definují jako daně, které jsou uvaleny na statky a služby, a tedy pouze „nepřímo“ na jednotlivce. V našem daňovém systému je nepřímou daní daň z přidané hodnoty a spotřební daně. Ačkoli „plátci“ těchto daní jsou výrobci statků či služeb a obchodníci (skutečně vyplňují daňové přiznání a odvádějí peníze státu), ve skutečnosti nesou finanční zátěž za tyto daně koneční spotřebitelé, kteří firmám zaplatí daň formou zvýšené ceny.

• základní sazba daně ve výši 21 % se uplatňuje na většinu zboží a služeb,
• první snížená sazba daně ve výši 15 % se uplatňuje na vodu, teplo, elektřinu a další zboží uvedeného v zákoně,
• druhá snížená sazba daně ve výši 10 % se uplatňuje na kojeneckou výživu, některé léčiva, knihy ad. zboží uvedené v zákoně.

  Víte, co to je den daňové svobody a kdy ho slavíme?

  Daně s otazníkem

  V současnosti funguje v České republice progresivní daňový systém, tedy systém, kdy chudí platí proporcionálně nižší daň, než jejich bohatší kolegové. Daňový systém obsahuje kromě zmíněné progrese i množství daňových odpočtů. Vyšší zdanění bohatších vrstev je však z pohledu ekonomů pro státní rozpočet výhodou diskutabilní. Otázkou je totiž stupeň progrese, který může demotivovat bohatší skupiny obyvatel (tedy ty, které mají na tvorbě HDP největší podíl) k vytváření dalšího produktu, popř. příjmu.

  Z tohoto pohledu může ekonomika nejvíce profitovat z degresivního systému, tedy takového systému, ve kterém platí poplatník nejvyšší daň z první vydělané koruny a nejnižší daň z té poslední. S rostoucím příjmem daňový systém motivuje poplatníka k práci, tudíž eliminuje nepříjemný efekt klasického progresivního systému. Takovýto systém ale je, stejně jako systém paušální daně, sociálně neúnosný a zákonodárci si toho jsou velice dobře

  Zdá se tedy, že určitým kompromisem mezi sociální únosností a ekonomickou efektivitou by mohl být systém „rovné daně““. Šlo by o sjednocení daňové sazby pro každého třeba na 15 %, přičemž by existovala jediná odpočitatelná položka ve výši jakéhosi sociálního minima v nespecifikované výši (např. 72 tisíc korun ročně). Mezi nesporné výhody podobného systému by patřily jistě určité administrativní úspory, nicméně také zvýšení motivace vytvářet produkt. Je však nezbytné upozornit, jak jsme vysvětlili dříve, že ani takováto daň není „zcela rovná“.

  Snížení daňového zatíženímůže v teoretické rovině opravdu zvýšit příjmy státního rozpočtu. Vychází se z konceptu, kdy při nadměrném daňovém zatížení způsobí snížení daní takový růst motivace k práci, že se daňové příjmy přesto zvýší. To lze ilustrovat na případu stoprocentního zdanění. V takovém systému se pravděpodobně žádnému individuu nevyplatí pracovat a daňový příjem bude nulový. Sníží-li se daňová sazba na 90 %, někteří lidé již pracovat začnou a příjem rozpočtu se zvýší. Snižovat daně přirozeně nelze až k nule, ale existuje určitá sazba, která zajišťuje z dlouhodobého hlediska maximální příjem.

  Ale je důležité zdůraznit, že zvýšení daňové progrese může časem způsobit i to, co se stalo kdysi ve Švédsku. Tehdy se bohatší lidé často shodli na tom, že budou raději platit daně jinde. Pro stát to může znamenat to, že největší plátci daní utečou, např. ve formě odlivu zahraničních investic. To může mít za následek další zvýšení nezaměstnanosti a pokles HDP.

  V každém případě jsou daně téměř vždy předmětem politického boje. Zatímco pravicově smýšlející seskupení navrhují obecné snižování daní, levicové strany myslí obráceně.