EU dnes (2015) zahrnuje 28 zemí s více než 500 miliony obyvatel a zabývá se širokou paletou otázek, které mají přímý dopad na náš každodenní život. Evropská unie je jedním z nejvýznamnějších světových ekonomických uskupení. Dosud nikdy nedospěla tak významná část evropského kontinentu k hlubší a užší spolupráci, dosud nikdy nedošel integrační proces tak daleko. EU není státem, který by měl nahradit stávající státy, ale ani pouhou organizací pro mezinárodní spolupráci. Evropská unie je ve skutečnosti jedinečná. Její členské státy vytvořily společné orgány, na které přenesly část své suverenity, takže rozhodnutí o určitých záležitostech společného zájmu lze přijímat demokraticky na evropské úrovni.

Stejné skutečnosti, které vyvolávají naděje jedněch, však zároveň mohou být zdrojem obav pro druhé. Velké debaty se vedou o tom, jak velké pravomoci na EU přesunout, jednotný názor nemají státy na diskutovanou ústavu.

Jaká čeká Evropu budoucnost?

Historie Evropské unie

Počátky integrace

Evropa dlouhý čas uvažovala o sjednocení, přičemž významným impulsem byla 1. světová válka. Začaly se objevovat hlasy volající po integraci, aby se již podobná tragédie neopakovala. K politickému sjednocení však nedošlo, a to ani po 2. světové válce. Převládl názor, že spíše než celková integrace politická, by schůdnější mohla být spolupráce v hospodářské oblasti.

50. léta: Evropské společenství uhlí a oceli

Tzv. Pařížská smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) byla podepsána v roce 1951 šesti evropskými státy (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemí a Spolková republika Německo). V roce 1954 podepsala asociační dohodu Velká Británie. ESUO vytvořilo společný trh uhlí a oceli bez cel a vývozních kvót.

1957: Evropské hospodářské společenství a Euratom

Tzv. Římské smlouvy zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství atomové energie (ESAE, často též Euratom) byly šesti státy zúčastněnými na ESUO podepsány v roce 1957.

Základním úkolem EHS bylo podporovat vytvoření společného trhu a přispívat k rozvoji ekonomiky a hospodářskému růstu prostřednictvím sbližování hospodářských politik členských států. ESAE je platforma pro jadernou energetiku, podporu atomového výzkumu, zvýšení bezpečnosti jaderných zařízení a především nadnárodní kontrolu využívání atomové energie.

Všechny tři organizace - ESUO, EHS a ESAE - začaly být vnímány jako celek, pro který se vžil název Evropská společenství.

Významné mezníky Evropských společenství v 70. letech

• Důležitým krokem bylo dobudování celní unie k 1. červenci 1968, kdy byla mezi členskými státy zrušena cla na dovoz průmyslových výrobků a později i cla na zemědělské produkty. Pro obchodování mimo Společenství byl přijat jednotný celní sazebník.

• Prvního rozšíření se Evropská společenství dočkala 1. ledna 1973. Novými členy se staly Dánsko, Irsko a Velká Británie.

• Významnou skutečností se stalo vytvoření Evropského měnového systému (EMS), založeného na Mechanismu směnných kursů (ERM) a společné Evropské měnové jednotce (ECU) na konci roku 1978.

80. léta - Jižní rozšíření a dobudování Jednotného vnitřního trhu

Na počátku roku 1981 se desátým členem Evropských společenství stalo Řecko, v roce 1986 přistoupily Španělsko a Portugalsko.

I když koncem 60. let bylo ohlášeno vybudování celní unie a společného trhu, zůstalo mezi zeměmi mnoho bariér (kontrola zboží a osob na hranicích mezi členskými státy, rozdíly mezi technickými standardy v zemích, daňové rozdíly). Nejvíce se pokročilo ve volném pohybu zboží, ale v ostatních sférách, ať už šlo o volný pohyb osob, služeb nebo kapitálu, byl pokrok skromnější. Tak se v polovině 80. let zrodila iniciativa, která dostala název „Bílá kniha o opatřeních k dokončení vnitřního trhu do roku 1992“. Další významný dokument „Jednotný evropský akt“, který byl první významnou revizí Římských smluv o založení ES, upravil potřebný právní rámec pro realizaci Bílé knihy - zajištění volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu bez jakýchkoli překážek, čímž měl konečně vzniknout ekonomický prostor bez vnitřních hranic.

Přelomový rok 1989 a bouřlivá 90. léta

Konec 80. let byl významně poznamenán společenskými a politickými změnami v zemích střední a východní Evropy. V roce 1990 byla v Paříži podepsána smlouva o založení Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD), která měla poskytovat finanční podporu těmto zemím. Nové politické reprezentace zemí bývalého socialistického tábora považovaly vstup do ES za jeden ze základních cílů a první asociační dohody s Polskem, Maďarskem a ČSFR, byly podepsány 16. prosince 1991. Významnou událostí v dějinách ES i celé Evropy bylo sjednocení Spolkové republiky Německo s Německou demokratickou republikou na podzim 1990.

Tento vývoj evropskou integraci výrazně posílil. Byly zahájeny dvě mezivládní konference: první měla vytvořit smluvní rámce pro vytvoření hospodářské a měnové unie členských zemí Společenství a ta druhá se věnovala užší politické spolupráci v oblasti zahraniční politiky, justice a vnitřní bezpečnosti. Roční jednání vyvrcholilo v Maastrichtu, kdy byla smlouva o Evropské unii podepsána a vešla do dějin jako Maastrichtská smlouva. Smlouva začlenila do existujících integrovaných struktur Společenství určité oblasti mezivládní spolupráce, čímž vytvořila Evropskou unii (EU). Od 1. ledna 1993 tak byly, až na určité výjimky, naplněny čtyři základní ekonomické svobody:

1. volný pohyb zboží mezi členskými státy bez jakýchkoli překážek
2. volný pohyb osob mezi členskými zeměmi s právem usadit se, pracovat a žít v kterékoli zemi ES
3. volný pohyb kapitálu mezi členskými zeměmi bez jakýchkoli omezení a překážek
4. volný prostor pro poskytování služeb po celém území ES.

90. léta: Hospodářská a měnová unie

Po dokončení jednotného vnitřního trhu se EU plně soustředila na realizaci projektu Hospodářské a měnové unie v několika fázích:

• první fáze (zahájena již 1. července 1990): odstranění všech překážek pohybu kapitálu mezi členskými státy

• druhá fáze (od roku 1994): vytvořen Evropský měnový institut (EMI), jehož úkoly byly především posílení spolupráce ústředních bank členských států, koordinace měnových politik a příprava vzniku Evropského systému ústředních bank. Na madridském zasedání Evropské rady v prosinci 1995 bylo rozhodnuto o zavedení jednotné měny euro k 1. lednu 1999

• třetí fáze (1999): zafixování směnných kurzů a zavedení eura (od 1. ledna 2002)

Další vlna rozšíření se uskutečnila k 1. lednu 1995, kdy se členy EU staly Finsko, Rakousko a Švédsko. Vznikla tzv. „patnáctka“.

Přelom století: rozhodnutí o rozšíření EU

Evropská unie rozhodla o další vlně rozšíření. Bylo jasné, že je zapotřebí hlubších institucionálních reforem, než pouhá adaptace institucí na blížící se rozšíření. Evropská unie se začala připravovat na pátou vlnu rozšíření a pracovala na programu, jak dosáhnout konkurenceschopnějšího hospodářství. Pro Českou republiku bylo významné vypracování dokumentů s názvem Agenda 2000. Ta představovala pohled na vývoj Evropské unie a její politiku na začátku 21. století. Zkoumala, jaký dopad bude mít předpokládané rozšíření na Unii, na její jednotlivé politiky a na finanční rámec Unie. Součástí agendy se staly i tzv. posudky na žadatelské země. Mezi ně patřilo 10 zemí střední a východní Evropy (ČR, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Slovinsko, Rumunsko a Bulharsko) a Kypr. S Maltou, která podala žádost dříve, byla jednání obnovena. Česká republika podala oficiální žádost o členství v EU 23. ledna 1996. Rozhovory o přistoupení kandidátských zemí byly zahájeny v roce 1998.

Dlouho očekávaná, ale i obávaná největší vlna rozšíření přišla v roce 2004, kdy se Evropská unie rozrostla o deset nových členů: Českou republiku, Slovensko, Maďarsko, Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Maltu, Slovinsko a Kypr. Počet obyvatel v Unii tak vrostl o více než 100 miliónů.

V dubnu 2005 dal Parlament souhlas Rumunsku a Bulharsku k vstupu do EU. Tyto země vstoupily do Evropské unie k 1. 1. 2007. V roce 2005 začala vyjednávání s Chorvatskem a Tureckem.

Více o rozšiřování EU.

Dovršení hospodářské a měnové unie

Dne 1. ledna 1999 byla na světové trhy uvedena jednotná měna „euro“. Vznikla nová měna, která je schopna převzít úlohu jednoho z rozhodujících světových platidel. Do rok 2002 euro fungovalo pouze v neviditelné formě bankovních účtů a bezhotovostních převodů. První bankovky a mince se do oběhu dostaly od počátku roku 2002 a od července téhož roku úplně nahradily bankovky a mince národních měn všech členských zemí Unie kromě Dánska, Švédska, Velké Británie (Řecko se k společné měně připojilo později). Švédové hlasovali o euru znovu v září 2003 a s velkou převahou euro opět odmítli.

Více o historii zde.

Politiky a pilíře Evropské unie

Evropská unie, která je mezinárodním ekonomicko-politickým společenstvím nezávislých států, má působnost pouze v těch oblastech, které jí byly plně nebo částečně svěřeny v zakládajících smlouvách (Pařížská smlouva, Římské smlouvy, Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva, Amsterdamská smlouva atd.). Tyto oblasti působnosti se obecně označují jako politiky. Ty oblasti, ve kterých byla působnost členských států zcela převedena na Evropskou unii, se označují jako společné politiky.

Od podpisu Maastrichtské smlouvy se oblasti politické činnosti EU, tzv. politiky EU, dělí do tzv. Tří pilířů, „na nichž stojí Evropská unie“. Pod první pilíř spadají ty politiky, které mají většinou spojitost s hospodářstvím členských států a byly realizované již před Maastrichtem; Evropská unie o nich rozhoduje sama prostřednictvím Evropská společenství, která existují již od roku 1957. Úkolem Společenství je vytvoření jednotného trhu, hospodářské a měnové unie, trvalý a neinflační hospodářský růst respektující životní prostředí, vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany, zvyšování životní úrovně a kvality života, hospodářskou a sociální soudržnost a solidaritu mezi členskými státy.

Hlavním nástrojem k dosažení těchto cílů je vytvoření jednotného vnitřního trhu (volný pohyb osob, zboží a kapitálu). S vnitřním trhem úzce souvisí vytváření hospodářské a měnové unie. Do prvního pilíře dále náleží:

• Společná zemědělská politika
• Hospodářská a měnová unie
• Celní unie a společný trh
• Společná obchodní politika
• Regionální a strukturální politika
• Dopravní politika
• Sociální politika
• Schengenský prostor
• Občanství EU
• Vědecko-výzkumná politika
• Politika hospodářské soutěže
• Ekologická politika
• Politika ochrany spotřebitele
• Vzdělání a kultura
• Společná rybolovná politika
• Azylová a přistěhovalecká politika

První pilíř má tzv. supranacionální (nadnárodní) charakter. Jednotlivé členské státy EU delegují na Evropská společenství část své národní suverenity, jejich zájmy jsou pak uskutečňovány prostřednictvím ES a jejich orgánů, nejdůležitější z nich jsou Rada, Parlament, Komise a Soudní dvůr. Podle Smlouvy může být většina rozhodnutí přijímána tzv. kvalifikovanou většinou - rozhodnutí jsou schválena i tehdy, když několik členských zemí hlasuje proti. Na rozdíl od jiných mezinárodních organizací tak stát může být někdy vázán pravidlem, pro jehož přijetí nehlasoval. Důležitá rozhodnutí však musí být schválena jednomyslně.

Na rozdíl od Evropské unie jako celku i od ostatních dvou pilířů mají všechna tři společenství, která první pilíř tvoří (Evropské společenství, Evropské společenství uhlí a oceli, Evropské společenství pro atomovou energii), právní subjektivitu. Mohou tak uzavírat mezinárodní smlouvy a mají vlastní právní řád (acquis communautaire), který je nadřazen právu jednotlivých členských států.

2. pilíř – Společná zahraniční a bezpečnostní politika

(Smlouva o EU, Hlava V)

Druhý pilíř zahrnuje všechny oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky:

• Spolupráce v zahraniční politice
• Dodržování míru
• Volební pozorovatelé
• Lidská práva
• Demokracie
• Rozvojová pomoc
• Evropská bezpečnostní politika
• Evropské síly rychlé reakce

Od platnosti Maastrichtské smlouvy (1993) Evropská unie vytváří Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP). Právním základem SZBP je Hlava V Smlouvy o EU.

Druhý pilíř EU má mezivládní charakter, rozhodovací i výkonné pravomoci zůstávají v rukou členských zemí. O většině záležitostí se rozhoduje jednomyslně. Hlavním orgánem v rámci SZBP je Rada, která sdružuje ministry zahraničí členských zemí. Strategická rozhodnutí přijímají hlavy členských zemí na zasedáních Evropské rady, tzv. summitech EU.

3. pilíř – Spolupráce v oblastech vnitra a justice

(Smlouva o EU, Hlava VI)

Třetí pilíř zahrnuje zejména policejní a justiční spolupráci v trestních věcech. Cílem je poskytovat občanům EU v prostoru svobody, bezpečnosti a práva vysokou úroveň ochrany, a to prostřednictvím užší spolupráce policejních, celních a obdobných orgánů (přímo nebo prostřednictvím EUROPOLu), užší spolupráce soudních a obdobných orgánů v trestních věcech a v případě potřeby také harmonizací trestněprávních předpisů.

• Pašování drog a obchod se zbraněmi
• Obchod s lidmi
• Terorismus
• Zločiny proti dětem
• Organizovaný zločin
• Korupce

Význam třetího pilíře EU vzrostl po teroristických útocích na New York a Washington z 11. září 2001. Členské státy Unie nyní přikládají mnohem větší důležitost ochraně své vnitřní bezpečnosti společnými silami.

Instituce Evropské unie

Pro zajištění fungování Evropské unie byly postupně vytvořeny následující instituce:

• Evropská rada je nejvyšší politický orgán, který rozhoduje o nejzákladnějších otázkách evropské integrace

• Rada EU je legislativní a výkonný orgán, reprezentuje členské státy, může rozhodovat o všech otázkách integrace

• Evropská komise je strážce integrace, iniciátor legislativy a výkonný orgán unie

• Evropský parlament - přímo volený demokratický orgán vyjadřující politickou vůli občanů Evropské unie

• Evropský soudní dvůr dohlíží nad interpretací a aplikací práva EU

• Evropská ústřední banka dbá o měnovou politiku a stabilitu cen v rámci unie

• Evropská investiční banka poskytuje půjčky pro kapitálové investice podporující vyrovnaný ekonomický rozvoj a integraci Evropy

• Evropský ombudsman prošetřuje stížnosti občanů i firem na činnost orgánů EU

• Účetní dvůr reprezentuje zájmy daňových poplatníků na kontrole výdajů unie, jejich účelnost a hospodárnost

• Hospodářský a sociální výbor je poradní orgán pro Komisi, Radu a Parlament v ekonomické a sociální oblasti

• Výbor regionů je poradní orgán pro Komisi, Radu a Parlament poskytující místní a oblastní dimenzi pro rozhodování v EU

Vše o institucích EU zde.

EU & Česká republika

V roce 1988, kdy končila studená válka, navázalo tehdejší Evropské společenství oficiální vztahy s Československou socialistickou republikou. V tomto rychle se měnícím prostředí otevřela v roce 1992 Evropská komise své oficiální zastoupení v Praze. Evropská unie se během několika let stala pro Českou republiku nejvýznamnějším obchodním partnerem, největším investorem. ČR sdílí s členskými zeměmi EU nejdelší část své státní hranice.

Postupně byly schváleny smlouvy jako „Dohoda o obchodě a spolupráci" a poté i „Evropská dohoda“. Současně s tím zahájila Evropská komise program grantové pomoci určený na podporu reforem ve střední a východní Evropě, známý pod názvem Phare.

Členské státy Evropské unie poprvé rozhodly v roce 1993 v Kodani, že země střední a východní Evropy by mohly vstoupit do EU, pokud splní určitý počet kritérií. Zatímco v předchozích vlnách rozšíření nebyla ze strany Evropské unie pro kandidátské země stanovena žádná speciální kritéria, v případě zemí střední a východní Evropy stanovila Evropská unie základní požadavky. Ty jsou označovány jako tzv. Kodaňská kritéria:

1. Politická:
   • stabilita institucí zajišťujících demokracii
   • právní stát
   • dodržování lidských práv a práv menšin
2. Hospodářská:
   • existence fungujícího tržního hospodářství
   • schopnost vyrovnat se s konkurenčními tlaky a tržními procesy uvnitř unie
3. Ostatní závazky:
   • schopnost brát na sebe závazky vyplývající z členství

Česká republika podala žádost o členství v EU v roce 1996. Od té doby se vztahy mezi Evropskou unií a Českou republikou soustředily na přípravy na vstup České republiky do Evropské unie. Oficiální jednání o členství byla zahájena 31. března 1998, poté, co členské státy EU schválily v prosinci 1997 v Lucemburku kladný posudek Evropské komise k české žádosti. Na základě různých oblastí popsaných v tomto Posudku formulovala Komise návrh Přístupového partnerství stanovující řadu priorit, které zaručí, že ČR bude důkladně připravena na převzetí závazků vyplývajících z členství v EU.

Proces složitých předvstupních vyjednávání byl ze strany České republiky a dalších 9 kandidátských států na jedné a EU na straně druhé úspěšně zakončen na zasedání Evropské rady v roce 2002 v Kodani. Byly uzavřeny všechny vyjednávací kapitoly včetně přechodných období zajišťujících přistupujícím státům nutné přechodné uspořádání všech záležitostí tak, aby byly schopny se úspěšně vyrovnat se všemi závazky vyplývajícími z členství v EU.

Dne 16. dubna 2003 byla v Aténách slavnostně podepsána Smlouva o přistoupení. Za ČR se slavnostního aktu zúčastnili tehdejší ministerský předseda Vladimír Špidla a prezident Václav Klaus. K dovršení rozšíření EU z 15 na 25 členských států byla nutná ratifikace přístupové smlouvy rovněž všemi 25 členskými státy. V EU-15 se tak stalo schválením národními parlamenty, ve všech nových členských státech s výjimkou Kypru se konala referenda. Občané České republiky rozhodli o přistoupení ČR do EU v referendu ve dnech 13.-14. 6. 2003 poměrem 77,33 % kladných hlasů vůči 22,67 % odpůrcům členství. Volební účast dosáhla 55,21 %.

Dne 1. května 2004 vstoupila Smlouva o přistoupení v platnost. Česká republika se stala plnoprávným členem Evropské unie.

Více o vztazích EU a ČR zde.

EURO - jednotná měna Evropské unie

1. leden roku 2002 byl významným datem pro obyvatele dvanácti zemí Evropské unie. Tímto dnem započala závěrečná fáze přechodu jejich národních měn na jednotnou evropskou měnu euro. Nové bankovky a mince v euroměně nabyly platnosti a staré oběživo, které ve většině z nich po krátkou dobu obíhalo zároveň s eurem, už od konce února 2002 neplatí. Více o euru zde.

Proč vzniklo euro?

Na počátku 90. let byl završen proces vytváření jednotného trhu, chyběl však důležitý jednotící prvek - společná měna. Existence různých národních měn vytvářela rizika při vzájemném obchodu a dodatečné náklady související se směnou národních měn. Vybudování Hospodářské a měnové unie potvrdilo nejvyšší zasedání Evropské unie v Maastrichtu v prosinci 1991. Podle Maastrichtské smlouvy měla být jednotná měna Evropské unie zavedena ve třech etapách. První dvě byly etapami přípravnými, kdy se slaďovaly hospodářské politiky, vytvářely institucionální a právní předpoklady a v neposlední řadě jednotlivé země plnily podmínky pro zařazení do oblasti jednotné měny - tzv. maastrichtská kritéria konvergence (země musí splňovat určité hospodářské ukazatele jako míra inflace, zadluženost apod.).

Zavedení eura

Vrcholné zasedání Evropské unie v Madridu v prosinci 1995 rozhodlo, že třetí etapa, tj. start jednotné měny, započne k 1. lednu 1999. V letech 1999-2001 existovala jednotná měna pouze v bezhotovostní podobě - na účtech. Hotovostní podoba jednotné měny pak byla zavedena od 1. ledna 2002. Bylo nutné vytisknout potřebné množství bankovek a vyrazit potřebné množství mincí. Šlo totiž o čtrnáct a půl miliardy bankovek a padesát miliard mincí! Rozsah celé operace byl úctyhodný: kdybychom všechny mince postavili jednu na druhou, vyrostl by sloupec o výšce 78 870 km, což je 1,4 milionkrát více, než činí výška šikmé věže v Pise. Kdybychom bankovky položili vedle sebe, dostali bychom pás dlouhý 1,9 milionů km, což je pětkrát víc než vzdálenost ze Země na Měsíc. Vyrobených bankovek šlo do oběhu 10 miliard a zbývajících 4,5 miliard zůstalo v rezervě.

Jednotná měna euro byla zavedena ve dvanácti zemích Evropské unie (Belgie, Finsko, Francie, Itálie, Irsko, Nizozemsko, Lucembursko, Německo, Portugalsko, Rakousko, Španělsko a Řecko). Skupina těchto zemí je označována jako oblast eura či eurozóna. Mimo zůstávají tři země (Velká Británie, Dánsko a Švédsko), které si zatím ponechávají vlastní národní měny. K 1. lednu 2007 se eurem začalo platit ve Slovinsku a od 1. ledna 2008 se členy eurozóny staly také Kypr a Malta. A kdy budeme platit eury u nás? Česká republika sice není členem měnové unie a euro není naše měna, ale s ohledem na vysokou hospodářskou provázanost s EU a se zeměmi eurozóny má pro nás euro značný význam. Naše měna je v podstatě s eurem neformálně svázána. Praktickým důkazem této skutečnosti je vliv kursu eura na kurs naší měny. Po 1. lednu 2002 je u nás euro určitě po koruně druhým nejběžnějším platidlem.

Měnová jednotka euro má mezinárodní zkratku EUR. Jako symbol používá stylizované řecké písmeno epsilon, odrážející evropský charakter měny. Dvojitá vodorovná čára uvnitř tohoto písmene symbolizuje stabilitu nově vznikající měny. Více zde.