Ve snaze zabránit prudkým ekonomickým výkyvům se stát snaží stabilizovat ekonomiku zejména udržováním nízké míry nezaměstnanosti, podporou produkce a kupní síly. Při dosahování těchto cílů stát spoléhá na dva okruhy nástrojů neboli strategií: fiskální politiku - použití pravomocí zdaňovat a vydávat peníze - a monetární politiku - použití pravomoci řídit nabídku peněz v úsilí o regulaci úrovně ekonomické aktivity.

Fiskální politika

Fiskální politika spočívá ve změnách daňových příjmů ve vztahu k státním výdajům. Patří k povinnostem vlády a parlamentu, protože oni řídí daňovou a výdajovou politiku.

HDP se rovná celkovým výdajům spotřebitelů, podnikových investic a státu: HDP = C+I+G. To znamená, že kdyby se výdaje jednoho nebo více činitelů z C, I nebo G zvýšily, zatímco ostatní by zůstaly stejné, HDP by se zvýšil.

Vraťme se nyní k našemu příkladu, v němž to vypadalo, že ekonomika směřuje k sedlu a předpokládejme, že se stát rozhodl využít všech prostředků, aby zvrátil tento trend. Toho lze dosáhnout dvěma způsoby: daně by mohly být sníženy, zatímco výdaje by zůstaly stejné, nebo by výdaje mohly být zvýšeny, zatímco daně by zůstaly nezměněny.

Když se daně sníží, jednotlivci a firmy budou mít k dispozici více peněz, aby je vydali za věci, které chtějí. Jakmile se podnikové a spotřebitelské výdaje (a tím i HDP) začnou zvyšovat, ekonomika vstoupí do fáze konjunktury.

Podobně, pokud by stát zvýšil své výdaje (G), posloužilo by to také ke zvýšení HDP a ukončilo recesi.

Fiskální nástroje mohou být také použity ke zpomalení ekonomiky. Představte si například, že uprostřed ekonomického vrcholu se začnou ceny znepokojivou měrou zvyšovat. Stát, který usiluje o ukončení inflace, se rozhodne použít při řešení tohoto problému svou fiskální pravomoc. Za těchto okolností by si mohl vybrat zvýšení daní nebo snížení státních výdajů, nebo obojí. Jestliže zvýší daně, spotřebitelé a podniky (C a I) musí méně vydávat. To vytvoří recesi v celkové poptávce po statcích, která by měla snížit inflaci.

Vývoj ekonomických teorií John Maynard Keynes (1883-1946): Teoretik, který přivedl ekonomii do 20. století

John Maynard Keynes představuje jednoho z nejvlivnějších světových ekonomů. Keynes, syn významného britského ekonoma, shromáždil kapitál spekulováním s akciemi a komoditami.

Po většinu svého života pracoval jako finanční poradce a úředník britského ministerstva financí a byl klíčovým účastníkem vyjednávání, která následovala po 1. i 2. světové válce.

Ačkoli Adam Smith napsal Bohatství národů v 18. století, ještě ve 30. letech 20. století se v myšlení hlavního proudu ekonomů změnilo jen málo. Většina by souhlasila se Smithem, že nejlepší věc, kterou vláda může udělat, aby pomohla ekonomice, je držet od ní ruce pryč. Vysvětlovali, že pokud ekonomika funguje volně bez vměšování, síly nabídky a poptávky ji přivedou do rovnováhy. Při celkové nabídce a poptávce v rovnováze může každý, kdo hledá práci, najít zaměstnání za stávající mzdu a každá firma může prodat své výrobky za tržní cenu.

Avšak 30. léta byla obdobím světové hospodářské krize. Navzdory ujišťování klasických ekonomů dosahovaly ve skutečnosti bankroty podniků v průmyslově vyspělém světě rekordních rozměrů. V této době (1936) byla publikována Keynesova kniha Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. Tato kniha přeměnila ekonomické myšlení ve 20. století, stejně jako to udělalo Bohatství národů v 18. století.

Keynes ukázal, že je možné, aby nabídka a poptávka byly v rovnováze v bodě, který je hluboko pod „plnou zaměstnaností“. A navíc Keynes předvedl, že nezaměstnanost může přetrvávat donekonečna, pokud někdo nezasáhne, aby zvýšil celkovou poptávku. Tím „někým“ měl Keynes na mysli stát a vládu. Tvrdil například, že pokud vláda vydá peníze na veřejné práce, povede příjem dříve zahálejících pracovníků ke zvýšení poptávky, obnovení činnosti podniků a obnovení plné zaměstnanosti.

Návrh, aby stát opustil laissez faire ve prospěch aktivní role při ekonomické stabilizaci, byl ve 30. letech považován za revoluční. Od té doby se myšlenky urychlené „keynesiánskou revolucí“ staly součástí všeobecného vědění. Když se dnes dostanou státy do ekonomických potíží, ekonomové a další odborníci bezprostředně přemýšlejí o krocích, které by stát mohl přijmout, aby zvrátil tento nepříznivý trend.

Fiskální politika má své kritiky

Mnoho ekonomů připouští, že je-li fiskální politika správně uplatňována, může poskytovat efektivní nástroje pro boj s recesí a především fází sedla, a také pro boj s inflací. Avšak jiní věří, že uplatňování fiskální politiky má několik vážných nevýhod.

• Když stát snižuje v boji proti recesi a zejména sedlu daně, často vyvolává rozpočtový deficit. To znamená, že jeho příjmy budou nižší než výdaje a státní dluh se zvýší. I po snížení daní může stát stále utrácet, protože si může vypůjčit nebo natisknout peníze.

• Jestliže se stát rozhodne půjčit si od veřejnosti, aby kompenzoval snížení daní, nemohou peníze, které si půjčil, utratit ti, od kterých si vypůjčil. Navíc toto opatření může vytlačit z trhu soukromé vypůjčovatele. Dochází totiž ke snížení nabídky dostupných financí. Může to mít také účinek na zvýšení úrokových sazeb, takže pro jednotlivce a podniky je obtížnější si vypůjčovat. Tak budou spotřebitelé a podniky méně vydávat. Z tohoto důvodu, podle kritiků, nepředstavuje nahrazování daňového snížení vypůjčováním žádnou pomoc v boji s recesí a sedlem.

• Stát může také financovat své dluhy tím, že vytiskne peníze. Když to udělá, přidají se emitované peníze k důchodům (příjmům) podniků a jednotlivců. Ty dále zvýší spotřebitelské výdaje (C) a podnikové výdaje (I). Bohužel, takové zvýšení nabídky peněz má tendenci podpořit inflaci vytlačením cen nahoru. Z tohoto důvodu je mnoho ekonomů proti této strategii.

• Politické problémy spojené s fiskální politikou jí často činí nepoužitelnou. Viděli jsme, že fiskální politika během období inflace vyžaduje zvýšení daní nebo snížení výdajů. Avšak vláda a poslanci parlamentu nezvyšují daně rádi, alespoň ne v roce voleb. Kdo by například chtěl zahajovat předvolební kampaň heslem: „Volte mě, já vám zaručím zvýšení vašich daní!“ Proti snaze snížit výdaje jsou zase pochopitelně lidé, kteří mají z těchto „výdajových“ programů prospěch. V důsledku toho členové parlamentu v předvolebním období často váhají riskovat porážku podporou snížení těchto výdajů.

• Dokonce i stoupenci fiskální politiky připouštějí, že její úspěch velmi závisí na načasování a přesnosti údajů, na nichž jsou rozhodnutí založena. Fiskální postupy musí být načasovány tak, aby mohly být uplatněny ve správný okamžik. To vyžaduje úzkou spolupráci mezi vládou a parlamentem. Přijetí nezbytných zákonů by totiž mohlo trvat tak dlouho, že už by mohlo být pozdě na řešení problému, který se měl zvládnout. V každém případě kritici tvrdí, že nikdo neví nikdy přesně, kdy je nejvhodnější čas pro uplatňování fiskální politiky, a fiskální pohyby v nevhodnou dobu mohou ekonomiku spíše poškodit než zlepšit.

Monetární politika

Existuje přímý vztah mezi množstvím peněz v oběhu a úrovní obchodní činnosti. Zvyšuje-li se nabídka peněz, mají spotřebitelské výdaje a podnikové výdaje (C+I) tendenci se zvyšovat spolu s ní. Z toho vyplývá, že v období recese a sedla pomůže zvýšení nabídky peněz přivodit ekonomické zotavení. Když převládne opačná situace a ekonomika ve fázi vrcholu tlačí ceny vzhůru v inflační spirále, povede snížení nabídky peněz ke snížení poptávky a nižším cenám.

Monetární politika jako nástroj stabilizace ekonomiky spočívá v regulování nabídky peněz jako způsobu stabilizace ekonomiky. Ekonomové, kteří uznávají monetární politiku jako nejlepší cestu k dlouhodobému udržení cenové stability a nízké míry inflace, bývají nazýváni monetaristy. Za monetární politiku je odpovědná centrální banka - v naší republice tedy Česká národní banka.

Centrální banka a nabídka peněz

Centrální banka má množství nástrojů, které může použít k regulaci nabídky peněz. Nejdůležitější z nich uvádíme.

• Operace na volném trhu označují nákupy a prodeje státních cenných papírů (například státních pokladničních poukázek nebo obligací). Když centrální banka kupuje státní cenné papíry od bank a jiných investorů, vlastně tím pumpuje peníze do ekonomiky. Peníze prodávající ukládají na své účty. Pokud jde o banky, ty se pokusí půjčit ze svých nových vkladů kolik mohou, čímž přispějí k nabídce peněz. Jakmile se tyto nové půjčky dostanou do bankovního systému, celková nabídka peněz se ještě dále zvýší působením vkladového multiplikátoru (viz. kapitola 12).

  Když centrální banka prodává státní cenné papíry, odnímá peníze z ekonomiky. Bankovní rezervy se snižují a ti, kdo kupují cenné papíry, vybírají peníze z účtů. Snížení rezerv také snižuje schopnost bank půjčovat peníze, což zpomaluje růst nabídky peněz.

• Diskontní sazba. Právě tak jako se jednotlivci a firmy obracejí na své banky, když si potřebují vypůjčit, obracejí se také obchodní banky na centrální banku, když potřebují finance. Jako jiní vypůjčovatelé mají i banky stanovený úrok na své půjčky od centrální banky. Úroková sazba, kterou stanovuje centrální banka u svých půjček bankám a jiným finančním institucím, se nazývá diskontní sazba.

  Pokud centrální banka zvýší diskontní sazbu, banky zvýší úrokové sazby, které účtují svým zákazníkům. Je-li diskontní sazba snížena, banky sníží své sazby. Vyšší úrokové sazby odrazují od vypůjčování, zatímco nižší sazby mají opačný účinek. Zvýší-li se množství půjček, rozšíří se nabídka peněz. Sníží-li se množství půjček, nabídka peněz je snížena.

• Povinné rezervy. Banky povinny držet procentní část svých vkladů jako povinnou rezervu u centrální banky. Zůstatek jejich vkladů je k dispozici pro půjčky zákazníkům.

  Zvýší-li centrální banka rezervní poměr, sníží tím schopnost bank půjčovat peníze. Když se rezervní poměr sníží, mohou obchodní banky půjčovat větší část svých vkladů, čímž se zase zvýší nabídka peněz.

Omezenost (nedostatky) monetární politiky

Monetární politika je méně efektivní v krajních polohách hospodářského cyklu. V období ekonomického vrcholu, kdy mezi kupujícími a prodávajícími panuje velký optimismus a ceny stoupají, se centrální banka může pokusit držet výdaje (a ceny) zvýšením úrokových sazeb. Problémem je, že jsou-li vyhlídky podniků tak zářivé, budou si mnohé firmy půjčovat dál, přes vysoké náklady vypůjčování. Budou to dělat v očekávání, že jejich úrokové výdaje budou více než vyrovnány vyššími cenami a větší tržbou.

V konečné fázi hlubokého sedla nebo deprese bude centrální banka snižovat úrokové sazby, aby firmám usnadnila vypůjčování. Leč v takových dobách může snížení úrokových sazeb selhat v úsilí o zvýšené výpůjčky a výdaje. Důvodem je, že při velmi nízké úrovni prodejů budou mnohé firmy raději vyčkávat, než by na sebe vzaly riziko vyplývající z rozšíření svých operací.

Monetární versus fiskální politika

V 60. a 70. letech minulého století si ekonomové často kladli otázky: „Co je efektivnější? Jak se dá hospodářský cyklus lépe kontrolovat? Monetární či fiskální politikou?“ Ti, kteří „fandili“ monetární politice, si říkali monetaristé, ti, kteří argumentovali výhodami fiskální politiky, se nazývali keynesiánci.

Podpořeni množstvím statistických studií se monetaristé snažili ukázat, že fáze sedla (včetně velké světové hospodářské krize) byly výsledkem nerovnováhy v nabídce peněz. Došli k názoru, že těmto „těžkým časům“ se dalo předejít, kdyby stát jednal uvážlivěji.

Keynesiánci nesouhlasili se statistickými metodami monetaristů, ani s jejich výsledky. Tvrdili, že přiměřená míra fiskální politiky a jí odpovídající změny daní a státních výdajů jsou nejúčinnějšími ekonomickými nástroji směřujícími ke stabilizaci ekonomiky.

Teprve nedávno se ekonomové shodli, že ke stimulaci růstu ekonomiky a k omezování inflace mohou být efektivně využívány obě dvě politiky - fiskální i monetární.

Uplatňování fiskální politiky je obecně náročnější, protože má určité politické souvislosti a jejímu přijetí předchází poměrně dlouhý legislativní proces. Jakmile je ovšem jako nástroj přijata, její účinky jsou poměrně velmi rychlé. Bohužel v časovém intervalu, který je nezbytný pro vývoj a přijetí nových daňových sazeb a změn výše státních výdajů, se mohou ekonomické podmínky změnit natolik, že nově přijatá fiskální politika může být neefektivní nebo dokonce škodlivá.

Monetární politika může být naopak změněna a uplatněna rychle. Efekty způsobené vyššími nebo nižšími úrokovými sazbami nebo změnami v nabídce peněz jsou však jemnější a projeví se až po delší době.

Je velmi těžké rozhodnout se, který ze dvou nástrojů v boji s hospodářskými cykly použít. Každá z nich, monetární i fiskální politika, má své výhody a nevýhody. Obě mohou být účinné, obě také přináší určitá rizika. Hodně záleží také na konkrétních podmínkách.

Vysvětlení ekonomických výkyvů: Agregátní nabídka a agregátní poptávka

Ve 2. kapitole jsme pohlédli na českou ekonomiku z vesmíru. Z tohoto výhodného postavení jsme srovnávali produkci statků a služeb s platbami vytvořenými v průběhu řady koloběhů. Toky se neustále roztahují a stahují. V období recese se toky zmenšují a v období konjunktury rostou. Většina ekonomů souhlasí s tím, že tyto výkyvy mají vazbu na změny v agregátní nabídce a agregátní poptávce.

Agregátní nabídka označuje všechny statky a služby poskytované ekonomikou. Na druhé straně agregátní poptávku tvoří celkové plánované výdaje spotřebitelů, podniků a státu. V ideálním případě by se celkové výdaje přesně rovnaly peněžnímu vyjádření celkové hodnoty statků a služeb produkovaných ekonomikou. Jinými slovy, agregátní nabídka by se rovnala agregátní poptávce. Avšak ne všechno, co ekonomika vyrobí, se vždy ve stejném roce prodá. Když se to stane, ekonomové říkají, že přebytek byl zakoupen firmami a přidán k jejich zásobám.

Je-li agregátní poptávka nižší než agregátní nabídka, označují ekonomové rozdíl jako deflační mezeru. Je-li agregátní poptávka vyšší než nabídka, nazývá se rozdíl inflační mezerou. Pochopí-li stát, jak změny v úrovni agregátní poptávky a agregátní nabídky mohou vytvářet tyto mezery, může použít fiskální a monetární politiku tak, aby podněcovala nebo omezovala aktivitu podniků, a tím potlačovala škodlivé vlivy výkyvů v hospodářských cyklech.

Automatické stabilizátory

Postupy fiskální politiky jsou všechny ponechány volnému uvážení. Tím míníme, že jsou uplatňovány tehdy, když se nějaký jednotlivec nebo skupina rozhodnou o jejich použití. Jednou z hlavních nevýhod fiskálních postupů ponechaných na volném uvážení je, že nejsou-li opatření, zaměřená proti recesi nebo inflačnímu vývoji, řádně načasována, mohou přijít příliš pozdě na to, aby mohla udělat cokoliv prospěšného. Toto neplatí o fiskálních nástrojích známých jako automatické stabilizátory.

Automatické stabilizátory jsou automatické, protože začnou působit, kdy je potřeba, bez pokynů vlády a parlamentu. Jsou to stabilizátory, protože pomáhají zvyšovat výdaje v období recese a snižují výdaje v době inflace. Provádějí to zvýšením vládních výdajů nebo snížením daní, popřípadě nějakou kombinací obojího v době recese. V období konjunktury, kdy osobní příjmy a ceny stoupají, sledují automatické stabilizátory opačný kurs snížením státních výdajů a zvýšením daní.

Jedním takovým automatickým stabilizátorem je daň z příjmů fyzických osob. V období recese a sedla vydělávají lidé méně, a jsou proto zdaňováni nižší sazbou (jsou zařazeni do nižší příjmové skupiny). Tímto způsobem splňuje daň z příjmů fyzických osob přesně to, co je žádáno v období recese - snížení daní. V období konjunktury tlačí inflace mzdy a platy na stále vyšší úroveň. V důsledku toho se lidé přesouvají do vyšších daňových skupin. Daňová politika opět funguje automaticky v souladu s fiskálními cíli a v inflačním období zvyšuje daně.

Další okruh automatických stabilizátorů zvyšuje a snižuje státní výdaje podle potřeby v boji proti recesi nebo inflaci. Jsou to sociální dávky a podpora v nezaměstnanosti. V době recese se státní výdaje automaticky zvýší, jelikož stoupá počet těch, kteří mají nárok na podporu v nezaměstnanosti a sociální dávky. Když se ekonomika zotavuje, nezaměstnanost klesá a státní výdaje na tyto programy se automaticky snižují.

V období prosperity a vysoké zaměstnanosti se automaticky zvyšují mzdy, které tvoří základ pro výpočet pojistného na sociální zabezpečení (které je mimo jiné určeno také na podporu v nezaměstnanosti a výplatu dávek nemocenského a důchodového pojištění). To pomáhá snížit výdaje v době, kdy hrozí inflace a nahromadit finanční prostředky na období recese.