Organizace odborů v České republice

Místní (podnikové) odborové organizace jsou zpravidla sdruženy v odborových svazech (zkráceně OS). Tyto svazy jsou pak organizovány na odvětvovém nebo víceodvětvovém principu (například OS KOVO, OS pracovníků školství, OS potravinářského průmyslu, OS pracovníků obchodu atd.). Velkou výhodou existence těchto svazů je jejich využitelnost při kolektivním vyjednávání a při přípravě kolektivních smluv tzv. vyššího stupně, protože je mohou nejlépe přizpůsobit specifikám i ekonomickým možnostem svého odvětví.

Struktura odborových organizací je završena konfederacemi, přičemž absolutně největší a zároveň nejvýznamnější z nich je v současné době Českomoravská konfederace odborových svazů. Hlavním posláním ČMKOS je sdružovat odborové svazy a koordinovat jejich činnost k obhajobě práv odborářů a k prosazování společných zájmů. Cílem odborů je efektivní, plná zaměstnanost a rovné pracovní příležitosti. ČMKOS proto například požaduje rozšíření programů aktivní politiky zaměstnanosti, vytváření pracovních míst (například veřejně prospěšné práce, společensky účelná pracovní místa, chráněné dílny, absolventské praxe, rekvalifikace), odstranění či omezení nelegálního zaměstnávání jak cizinců, tak českých občanů, programy pro celoživotní vzdělávání a rekvalifikace apod.

Druhou největší odborovou centrálou v České republice je ASO, která spolu s ČMKOS zastupuje odbory v Radě hospodářské a sociální dohody. ASO sdružuje například OS pracovníků zemědělství a výživy, Jednotný svaz soukromých zaměstnanců, Odborové sdružení železničářů, Řídící letového provozu atd.

Vztahy mezi odbory a vedením podniku

Jednání mezi zaměstnavateli na straně jedné a odborovými organizacemi na straně druhé se říká kolektivní vyjednávání, jehož předmětem je stanovení pracovních podmínek a pravidel zaměstnávání a regulace vztahů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci a mezi zaměstnavateli a odborovými organizacemi.

Významnou formou kolektivního vyjednávání je spolupráce odborů a zaměstnavatelů při sestavování kolektivních smluv. V kolektivních smlouvách je možno sjednávat vše, na čem mají smluvní strany zájem, nesmí se ale jednat o ustanovení protiprávní. Velký význam mají kolektivní smlouvy zejména v oblasti sjednávání mzdových podmínek, prodloužení dovolené, zkrácení pracovní doby, v otázkách bezpečnosti a zdraví při práci apod.

Rozlišujeme dvě úrovně kolektivních smluv:

• podnikové kolektivní smlouvy (uzavřené mezi příslušným podnikovým odborovým orgánem a zaměstnavatelem)
• kolektivní smlouvy vyššího stupně (uzavřené mezi větším počtem zaměstnavatelů a vyšším odborovým orgánem - zpravidla odborovým svazem)

Pokud se smluvní strany (představitelé zaměstnanců - odbory - a zaměstnavatelé) nedohodnou, existuje několik možných způsobů, jak lze jejich spory vyřešit.

• řízení před zprostředkovatelem (tzv. mediace) - třetí strana (zprostředkovatel) vyslechne obě strany sporu a podá návrhy na jeho urovnání, které zúčastněné strany mohou, ale nemusí přijmout
• řízení před rozhodcem (tzv. arbitráž) - třetí strana (arbitr) vyslechne obě strany a vydá rozhodnutí, které je konečné a závazné
• stávka - částečné nebo úplné zastavení práce ze strany pracovníků, jedná se o krajní prostředek řešení kolektivních sporů
• výluka - částečné nebo úplné zastavení práce zaměstnavatelem

Příklad stávky ve Škodě Auto v roce 2007.

Tripartita a její význam

Tripartita je zkrácený název pro Radu hospodářské a sociální dohody, která zprostředkovává sociální dialog mezi odbory, zaměstnavateli a vládou. Byla ustavena v říjnu 1990 na základě dobrovolné dohody tří sociálních partnerů: vlády, odborů a organizací podnikatelů. Tripartita funguje na základě konsenzu (dohody) všech zúčastněných. Ani její existence, ani její vztah k parlamentu nebyly formálně zakotveny do právního řádu.

Tripartita se vyslovuje ke všem otázkám hospodářské a sociální politiky, které se tak či onak týkají životní úrovně a pracovních podmínek občanů. Projednává zásady nově připravovaných zákonů, navazující vyhlášky a nařízení a schvaluje návrhy Generálních dohod na daný rok. V těchto dohodách jsou specifikovány závazky jednotlivých partnerů týkající se politiky zaměstnanosti, mezd a sociální politiky.

Názory na funkci tripartity v naší ekonomice se různí. Neoliberální ekonomové (zastánci volného působení trhu) neshledávají žádný rozumný důvod pro její existenci, naopak se jim zdá, že ohrožuje plynulý chod tržní ekonomiky. Jiní odborníci se naopak domnívají, že tripartita může být s velkým prospěchem využita jako nástroj usnadňující komunikaci mezi sociálními partnery zúčastněnými při řešení problémů hospodářské a sociální politiky.

Odbory ve světě

S ohledem na roli odborů lze ve státech současné Evropské unie rozlišit dvě nestejně velké skupiny států. Jednu tvoří státy s tradicí liberálního pojetí hospodářské politiky i sociální oblasti, jako je především Velká Británie a Irsko. V těchto státech je tradičně pokládána sociální a ekonomická odpovědnost jednotlivce za svůj vlastní osud a své vlastní ekonomické postavení za základní hodnotu. Úlohou státu je zde pouze pomoci těm skutečně potřebným. Místo plošného vyplácení nejrůznějších sociálních dávek velkému množství lidí je hlavní úloha státu spatřována v organizování rekvalifikace případných nezaměstnaných a v koordinačních aktivitách směřujících k ekonomické prosperitě jednotlivých regionů. Tento přístup klade důraz na relativně flexibilní pracovní trh. Činnost odborových organizací je legislativní úpravou podporována především na podnikové, případně odvětvové úrovni. Tato právní úprava klade důraz především na úlohu zaměstnaneckých organizací k prosazování jejich práv s přihlédnutím k aktuální situaci a reálným možnostem příslušného podniku.

Druhou skupinou států je skupina sociálních států - Francie, Německa, Švédska, Dánska a Nizozemska, kde je značně vysoká míra přerozdělování. Silné je tu postavení celostátních odborových svazů, existuje široký systém nejrůznějších sociálních dávek a podpor. Postavení zaměstnaneckých organizací ve vztahu k zaměstnavatelům je velmi silné a kolektivní požadavky takových odborových svazů a konfederací na zvýšení mezd a další sociální výhody jsou často obtížně sladitelné s hospodářskými a finančními možnostmi zaměstnavatelů.

Jak je to s tripartitou a její rolí ve světě?

Ve vyspělých ekonomikách se vyvinuly tři přístupy:

• Pro země, ve kterých existuje tripartita, je charakteristické, že všichni tři sociální partneři mají dobře vybudovanou a na národní úrovni centralizovanou institucionalizovanou základnu. Do této skupiny lze zařadit Nizozemsko, Švédsko, Rakousko a do určité míry i Německo.
• Země s institucionalizovaným dialogem mezi vládou a zaměstnavateli nezvou k jednacímu stolu odbory. Vyjednávání se účastní představitelé průmyslu, obchodu, zemědělství, zástupci profesionálních komor a vláda. K typickým představitelům této skupiny patří Japonsko a Francie.
• Pro země bez tripartity je typické, že sociální partneři nejsou v prosazování svých zájmů vázáni žádnými zvláštními ohledy a překážkami, což znamená, že často opomíjejí odlišné zájmy ostatních aktérů politické scény, případně zájem veřejný. Patří sem např. Spojené státy a Velká Británie.