Jedna z věcí, kterou mladí lidé postupně objevují, je, že člověk nemůže mít všechno. Připomínáte si to pokaždé, když nakupujete. Ačkoliv vidíte dvacet nebo třicet věcí, které byste si opravdu rádi koupili, víte, že se budete muset omezit na jednu nebo dvě. V životě musí každý neustále provádět výběr.

Každý podnik i jednotlivec musí vybírat a volit mezi věcmi, které by chtěli mít, protože nikdo nemůže mít všechno. A platí to i pro státy. Každý rok se nejdůležitější politické debaty týkají otázek, jak vynakládat peníze daňových poplatníků. Ani jednotlivci, ani společnosti nemohou mít všechny věci, které by chtěli. Jednoduše není všeho dost, aby to vystačilo pro všechny.

Ekonomové poznamenávají, že neexistuje hranice pro množství nebo druh věcí, které lidé chtějí. Nicméně existuje hranice pro zdroje a jakmile je jednou této hranice dosaženo, nic navíc již nemůže být vyprodukováno. To znamená, že jsou-li zdroje národa (všichni pracovníci, výrobní haly, stroje, půda atd.) plně využívány, jediný způsob, jak zvýšit výrobu jedné věci, je omezit výrobu něčeho jiného. To se například stalo ve Spojených státech amerických během 2. světové války. V úsilí zvýšit výrobu tanků a jiných vojenských vozidel zastavily americké továrny výrobu automobilů. Pokud by se vám proto někdo pokoušel prodat Forda nebo Chevroleta z roku 1944, utíkejte nejbližší cestou pryč - v tomto roce nebyl totiž vyroben žádný.

Co z toho plyne? Lidská přání jsou neomezená, ale zdroje nezbytné k uspokojení těchto přání omezené jsou. Proto musí každá společnost čelit stejnému problému - problému vzácnosti.

Omezenost zdrojů je věčnou podmínkou lidské práce, výroby a hospodaření. Tržní mechanismus signalizuje, když se zdroje vyčerpávají. Růst ceny zdrojů se přenese do ceny konečných výrobků a služeb. Jsou-li vysoké, odradí spotřebitele. Výroba se přizpůsobuje disponibilním zdrojům. Některých zdrojů ubylo natolik, že je obtížné předpovědět, na jak dlouho ještě vystačí, takže se takové odhady neustále upravují. Nacházejí se stále nové zdroje, které dokážeme stále lépe využívat, snižujeme jejich spotřebu a zvyšujeme jejich výnos.

Počátkem 70. let minulých let se prudce zvedly ceny ropy, později je následovaly ceny surovin a plodin. Průmyslové země se musely přizpůsobit. Podpořily vědu, inženýrství, zlepšovatelství. Rychle se rozšířilo opakované použití látek, které dosloužily (recyklace). Během deseti let dokázaly tyto země udržet spotřebu energie a surovin téměř na stejné výši, avšak výrobu zvýšily o více než polovinu. Tehdy byla vyslovena předpověď, že přírodní zdroje se vyčerpají, ale naopak odpad z výroby zavalí celý svět do roku 2050. Avšak průmysl se dokázal chmurné předpovědi znovu vyhnout.

Protože není všeho dost pro všechny, musí každý - jednotlivci, podniky i stát - vybírat mezi věcmi, které jsou nabízeny. V tomto procesu se pak každý bude pokoušet jednat ekonomicky, aby za to, co má, získal co nejvíce. Uvědomíme-li si tuto zásadu, můžeme definovat ekonomii jako společenskou vědu, která popisuje a analyzuje, jak společnost provádí výběr ze vzácných zdrojů, aby uspokojila své potřeby. Nutnost provádět výběr je nám všem vnucována našimi příjmy, bohatstvím a schopností půjčovat si. Jednotlivci a rodiny jsou omezeni velikostí svých osobních příjmů, úspor a schopností si vypůjčovat. Podobně jsou podniky omezeny svými zisky, úsporami a výpůjční silou a státy svou schopností vybírat daně a půjčovat si.

Příjmy, úspory, zisky a daně umožňují lidem, institucím a vládě kupovat statky (výrobky, které vidíte, na které si můžete sáhnout) a služby (práce vykonávaná za úplatu, z níž mají prospěch jiní). Nicméně každý musí čelit problému, že jakmile učiní rozhodnutí a vybere si jednu alternativu, ztratí příležitost vybrat si jinou.

Předpokládejme, že se vám nedávno podařilo ušetřit dost peněz na nákup MP3 přehrávače. Zatímco jste hromadili své úspory, objevili jste, jak zábavné je jezdit na kole, a teď byste moc chtěli nové kolo. Můžete si dovolit koupit buď MP3 přehrávač nebo kolo, ale ne obojí. Stojíte před substitučním vztahem. Ekonomové popisují tento druh substitučního vztahu jako náklady příležitosti. Nákladem příležitosti nějaké věci je to, čeho jste se museli vzdát, abyste danou věc mohli získat. Tak nákladem příležitosti MP3 přehrávače ve výše uvedeném příkladu je nové kolo.

Také firmy čelí problému výběru a nákladů příležitosti. Například při plánování reklamní kampaně si místní supermarket může vybrat mezi inzercí v novinách nebo přímou poštovní reklamou. Vloží-li své úsilí do novinové inzerce, nákladem příležitosti bude ušlý prospěch z poštovní reklamní akce.

Tak jako pro jednotlivce a firmy, platí i pro stát náklady příležitosti. Jestliže se například stát rozhodne zvýšit své výdaje na silniční síť omezením výdajů na armádu, pak nákladem příležitosti za zlepšení silniční sítě bude méně silná armáda.

Jedním ze způsobů, jak ilustrovat vliv vzácnosti a nákladů příležitosti, je křivka produkčních možností. V následujícím příkladu budeme předpokládat, že smyšlené království Ekománie vyrábí dva druhy produktů: vojenskou výzbroj (pušky, tanky, rakety apod.) a potraviny. Pro stručnost se o nich budeme zmiňovat jako o „puškách“ a „másle“.

Experti určili, že kdyby každý v Ekománii nedělal nic jiného než máslo, mohlo by se ho vyrobit 15 000 tun. Kdyby byly všechny národní zdroje věnovány výrobě pušek, mohlo by jich být vyrobeno 6 000 za jeden rok. Samozřejmě by bylo také možné produkovat kombinaci pušek a másla. Tyto možnosti jsou shrnuty v následující tabulce.

Obrázek ilustruje maximální možnou produkci pušek a másla ve státě Ekománie. Například v bodě A s produkcí 10 000 tun másla by bylo také možné vyrobit 3 000 pušek. Pokud se král rozhodne, že by rád zvýšil výrobu pušek na 5 000 (bod B), musela by být výroba másla snížena na 6 000 tun. To znamená, že výroba dalších 2 000 pušek (z 3 000 na 5 000) vyžaduje, aby se Ekománie vzdala 4 000 tun másla (z 10 000 na 6 000). Tato oběť ilustruje pojem náklad příležitosti.

Ekonomové často popisují zakreslenou křivku jako hranici produkčních možností, protože představuje maximum toho, co národ může vyprodukovat s použitím všech svých zdrojů.

Avšak předpokládejme, že výroba v Ekománii ve skutečnosti setrvává na 6 000 tunách másla a 3 500 puškách (bod X). To by naznačovalo, že Ekománie má nevyužité zdroje, které by mohly být použity ke zvýšení výstupu, kdyby byly zapojeny do práce. Na druhé straně předpokládejme, že král chce, aby Ekománie produkovala 12 000 tun másla a 4 000 pušek (bod Y). Doslechl se, že jste studentem aplikované ekonomie, a proto vás žádá o radu v této záležitosti. Co byste mu řekl?

„Proč já bych měl studovat ekonomii?“ Existuje několik velmi dobrých důvodů a všechny se vás týkají. Některé s vámi mají co dělat jako s jednotlivcem, jiné jako s výdělečně činnou osobou a spotřebitelem a další jako s občanem.

Jako člen společnosti, v níž žijete, nemůžete ekonomii uniknout. Jídlo, které jíte, dům, ve kterém bydlíte, šaty, které nosíte, způsob, jakým trávíte volný čas, to vše je částečně ovlivněno ekonomickými silami. Studium ekonomie vám pomůže lépe porozumět těmto silám a umožní vám žít plnější život. Ekonomické síly také ovlivňují rozhodování ve světě podnikání. Čím více o předmětu budete vědět, tím lepší rozhodnutí budete schopni ve své kariéře přijímat.

Jednou z obecných definic ekonomie je „studium toho, jak si lidé utvářejí žití“. Ekonomie vám bude pomáhat plnit vaši odpovědnost občana v demokratické společnosti. Na rozdíl od jiných zemí, v nichž si vládní úředníci nebo diktátoři sami přisvojují řízení státních záležitostí, demokratické země očekávají, že se občané budou podílet na správě země. Jako volič budete často rozhodovat o tom, kdo a s jakými ekonomickými názory bude rozhodovat o ekonomických otázkách státu či regionu. Studium ekonomie vám dá větší rozhled a pomůže vám učinit rozhodnutí, které bude podle vašeho názoru nejlepší.

V češtině máme dva příbuzné výrazy s rozdílným obsahem. Ekonomie (economics) znamená vědní obor, ekonomickou teorii. Proto se správně užívá ve spojení ekonomická škola, ekonomická výuka, studium ekonomie. Ekonomika (economy) znamená praktický obor, hospodářství. Tento pojem je správný ve spojení národní ekonomika, tržní ekonomika atd. Jinak řečeno: ekonomie je věda, která se zabývá společenskou realitou zvanou ekonomika. Chceme-li, aby ekonomie sloužila reálnému životu, nelze oddělovat ekonomickou teorii (ekonomii) a ekonomickou praxi (ekonomiku).

Avšak výraz ekonomie (economy) má ještě jeden význam, totiž „úspora“. Užívá se ve spojení ekonomie času, práce nebo materiálu anebo ekonomie „velkého“ měřítka (tzn. úsporu nebo prostě výhodu, které nabývá výrobce tím, že vyrábí nebo prodává ve velkém). Ekonomie jako „úspora, úspornost“ ukazuje na stěžejní úlohu ekonomie: jde o poznání, že musím volit mezi zdroji (možnostmi), jež jsou omezené, je jich nedostatek, nebo jsou až vzácné. Kdo se věnuje ekonomii, zvykne si o všem uvažovat z hlediska, jak to udělat nejlépe, za rozumné náklady, s výdělkem. Ekonomie učí rozumné úvaze, výkonnosti a úspornosti.

Již víme, že ekonomie se zabývá problémy vzácnosti a volby, kterým společnosti a národy čelily a neustále čelí. Rozvoj moderní ekonomie začal v 17. století a od té doby ekonomové vyvíjejí metody pro studium a objasnění toho, jak jednotlivci, podniky a národy používají ekonomické zdroje, které mají k dispozici.

Velké firmy využívají ekonomy, aby analyzovali způsoby, jimiž firmy pracují, a navrhovali metody, jak efektivněji využít zaměstnance, zařízení továren a jiné zdroje. Stát také zaměstnává ekonomy, aby studovali ekonomické problémy a navrhovali způsoby jejich řešení. Ekonomická věda není zcela jednotná a existuje řada teoretických směrů (např. Keynesiánci, monetaristé apod.), které dávají odlišná doporučení pro hospodářské politiky konkrétních vlád.

Ekonomové se zabývají dvěma světy: „světem, který je“ a „světem, který má být“. Ekonomové vyvinuli základní ekonomické principy a ekonomické modely, které se pokoušejí vysvětlit nebo popsat „svět, který je“. Ekonomický model je jakékoliv zjednodušené vyjádření, diagram nebo vzorec, užívané pro pochopení ekonomických událostí. Například ekonomové mohou použít základní principy, jako jsou zákony nabídky a poptávky a jednoduché ekonomické modely, aby předpověděli, že cena kávy na světě stoupne poté, co mráz zničil velké množství úrody brazilské kávy. Všichni ekonomové se shodnou v tom, že mráz bude mít za následek zvýšení cen, ale předpovídaná velikost zvýšení bude záviset na kvalitě modelu konkrétního ekonoma.

Pomocí kurzu Aplikované ekonomie se naučíte používat některé ekonomické modely, které vám pomohou pochopit a analyzovat ekonomické události. V mnoha případech se však nemohou ekonomické problémy řešit pouze teoriemi a modely. Řešení se často neobejde bez vlastního názoru, politického přesvědčení a osobních hodnot.

Ekonomové pohlížejí na ekonomii a ekonomiku dvěma způsoby. Jedním je „makro“ a druhým „mikro“ přístup. Makroekonomie studuje ekonomiku jako celek, mikroekonomie se zaměřuje na jednotlivé spotřebitele a podniky. Oba obory se řadí do tzv. obecné ekonomie. Na rozdíl od aplikovaných ekonomických věd, které zkoumají například podnikové finance, účetnictví, logistiku, marketing a podobně, obecná ekonomie zkoumá a vyvozuje základní ekonomické vztahy platící v ekonomice.

Makroekonomie hledá odpovědi na otázky typu: jak rychle ekonomika roste, jaké množství celkového výstupu je vytvářeno, jaký je národní důchod. Hledá také řešení makroekonomických problémů, např. jak může být zvýšena zaměstnanost a co lze učinit pro zvýšení výstupu statků a služeb.

Mikroekonomie zkoumá příčiny a účinky vztahů, které ovlivňují rozhodování jednotlivců, podniků a společnosti. Zabývá se takovými věcmi jako jsou vzácnost, volba, náklady příležitosti, výroba a spotřeba. Hlavní důraz klade mikroekonomie na studium cen a jejich vztahu k základním jednotkám v ekonomice.

Ekonomie v mnoha ohledech nezná hranice, proto se ekonomové zabývají i fungováním světové ekonomiky. Tato oblast nemá samostatné pojmenování, její význam však stále roste (blíže v kapitole 14 o mezinárodním obchodě).

Zdroje, které se účastní vytváření statků a služeb, se nazývají výrobní faktory. Výrobní faktory zahrnují přírodní zdroje, lidské zdroje a kapitál a podnikání. Každý výrobní faktor má své místo v ekonomickém systému a plní zvláštní funkci. V tržním ekonomickém systému mají lidé, kteří vlastní nebo používají nějaký výrobní faktor, právo na „výnos nebo odměnu“. To vytváří důchod, který, jakmile je spotřebován, stává se motorem pohánějícím ekonomiku. V posledních letech některé prameny uvádějí jako pátý výrobní faktor informace, bez kterých se dnes nedá úspěšně vyrábět.

Přírodní zdroje jsou věci poskytované přírodou, které se účastní vytváření statků a služeb. Zahrnují například zdroje minerálů, lovné zvěře a lesů, stejně jako vzduch, který dýcháme a vodu, kterou pijeme. Ekonomové také používají termín „půda“, když mluví o přírodních zdrojích jako výrobních faktorech. Cena placená za používání půdy se nazývá renta. Renta se stává důchodem pro vlastníka půdy.

Ekonomové nazývají fyzické a duševní úsilí, které lidé vkládají do vytváření statků a služeb, prací. Cena práce je mzda. Mzdy představují důchod pracovníků, kteří vlastní svou práci (o práci v kapitole 10 – Pracovní síla).

Pro ekonomy je fyzický kapitál (resp. jednoduše „kapitál“) něco, co vytvořili lidé, aby mohli produkovat další statky a služby. Továrna, nástroje a stroje jsou kapitálovými zdroji, protože mohou být použity k produkci dalších statků a služeb. Stejně je jím i cisterna, která dodává benzín místní čerpací stanici. Termín kapitál je často užíván podnikateli, mluví-li o penězích, které mohou být použity ke koupi výrobních hal, strojového vybavení a jiných podobných produktivních zdrojů. Platba za užívání cizích peněz nebo kapitálu se nazývá úrok.

S prací je úzce spojen pojem podnikání, který označuje manažerské a organizační schopnosti nezbytné k tomu, aby většina podniků produkovala statky a služby. Podnikatel spojuje předchozí výrobní faktory dohromady. Jsou-li podnikatelé úspěšní, dosáhnou zisku. Nejsou-li úspěšní, utrpí ztráty. Odměnou podnikatelům za riziko, inovační nápady a úsilí, které vkládají do podnikání, jsou zisky (tj. všechno, co zůstane, když vlastníci půdy, práce a kapitálu obdrží své podíly).

Ústředním problémem ekonomie je určit nejefektivnější způsoby alokace výrobních faktorů a řešit problém vzácnosti, vytvářený neomezenými potřebami společnosti a omezenými zdroji. Při tom musí každá společnost zodpovědět následující tři otázky:

• Co, čili jaké statky a služby mají být produkovány a v jakém množství?

  Jednotlivci a společnost mohou získat věci tak, že si je sami vyrobí, vymění je za věci, které už mají, nebo je dostanou darem. Protože společnost nemůže mít všechno, musí se rozhodnout, které statky a služby bude mít nyní, a které je ochotna odložit na pozdější dobu nebo zcela obětovat.

  Někdy může být volba dosti obtížná. Dodnes existují například státy, tzv. méně rozvinuté země (LDC - Less Developed Countries), které jsou tak chudé, že úsilí většiny jejich pracovních sil je potřebné pouze k nasycení a oblečení obyvatel. Aby taková společnost zvýšila svůj životní standard, bylo by nezbytné zvýšit produkci nad současnou úroveň. Avšak pracují-li již všichni na plný úvazek, jak lze zvýšit celkovou produkci?

  Jedním způsobem, jak zvýšit celkovou produkci v budoucnosti, je modernizace. Ta má za následek zvýšení produktivity práce. To znamená, že méně lidí více vyrobí.

• Jak mají být tyto statky a služby produkovány?

  Existuje více než jeden způsob, jak postavit dům nebo školu, vyrobit horské kolo nebo obdělat kus půdy. Bude škola vícepatrová nebo přízemní? Bude montážní linka na horská kola robotizována? Kolik obdělané půdy se oseje kukuřicí a kolik pšenicí?

  Snad s výjimkou školní budovy, která bude ve většině případů státním projektem, budou všechny výše uvedené otázky v naší zemi zodpovězeny soukromými osobami. Nicméně v jiné části světa může být rozhodnutí o tom, jak vyrobit kolo, učiněno vládou. Pokud jde o zemědělství, některé společnosti nechávají rozhodnutí na vládě, jiné se řídí dlouho uznávanými tradicemi, zatímco ve zbývajících rozhoduje zemědělec.

• Pro koho jsou určeny tyto statky a služby?

  Protože se nevyprodukuje dost na to, aby se uspokojily potřeby každého, musí být nějakým způsobem určeno, jak má být produkce rozdělována. Např. kdo bude jezdit luxusním sportovním vozem, kdo bude používat hromadnou dopravu a kdo bude chodit pěšky?

  Společnosti odpovídají na tyto otázky různě. V některých zemích mají „urození“ lidé právo na větší podíl národního výstupu než ostatní. V jiných zemích může být klíčem k bohatství členství v privilegované politické straně. V demokratické tržní společnosti jsou tržní systém a soukromé vlastnictví klíčovými prvky, které určují, kdo bude bohatý, kdo bude patřit ke střední vrstvě a kdo bude chudý.

„Myšlenky ekonomů a filozofujících ekonomů, ať už měli pravdu nebo se mýlili, jsou mocnější, než se obecně soudí: svět je vskutku ovládán trochu jinak.“

John Maynard Keynes

Mezi 16. a 18. stoletím věřily hlavní evropské země v ekonomickou teorii merkantilismu. Merkantilisté tvrdili, že státy by se měly chovat jako obchodníci, kteří jeden s druhým soutěží o zisk. V souladu s tím by vlády měly podporovat průmysl přijetím zákonů, které by udržovaly nízké pracovní a jiné výrobní náklady a vysokou hodnotu vyváženého zboží (prodej do cizích zemí). Tímto způsobem by státy mohly dosáhnout toho, co je nazýváno „příznivou obchodní bilancí“.

„Příznivá obchodní bilance“ vyjadřovala situaci, v níž vývozy převyšovaly dovozy. Převaha, která byla ziskem pro obchodníka, měla za výsledek zvýšení státních zásob zlata nebo stříbra. A jak se většina lidí té doby shodovala, opravdovým měřítkem bohatství národa byly jeho zlaté nebo stříbrné rezervy. Hlavní evropské mocnosti proto usilovaly o získání kolonií, aby dosáhly příznivé obchodní bilance. Uvažovalo se, že kolonie by mohly poskytnou „mateřské zemi“ levnou pracovní sílu, suroviny a trh pro vyrobené zboží.

Například Britové, v úsilí dosáhnout těchto cílů, ve svých amerických koloniích schválili Námořní zákony. Námořní zákony chránily britský průmysl tím, že zakazovaly koloniím vyrábět určité zboží, např. klobouky, vlněné výrobky a tepané železo. Tyto zákony také uváděly seznam určitých „jmenovitých položek“ (většinou surovin), které nemohly být dodávány z jiných zemí než z Anglie. Odpor k Námořním zákonům byl tak velký, že byly považovány za jednu z hlavních příčin Americké revoluce.

Dnes existují lidé, kteří stále tvrdí, že země by měla podporovat „příznivou obchodní bilanci“, že vláda by měla dělat maximum pro to, aby omezila dovoz a podpořila vývoz. Z tohoto důvodu jsou často označováni za neomerkantilisty nebo „nové“ merkantilisty.

Skupině francouzských filozofů a ekonomů 18. století nedával návrh, aby státy všemi silami podporovaly obchod a průmysl, vůbec žádný smysl. Byli to fyziokraté, kteří tvrdili, že opravdovým pramenem bohatství jsou produkty zemědělství a jiných přírodních zdrojů. Protože jsou tyto zdroje dány od Boha, nemá smysl, aby se vláda snažila podle svých schopností pomáhat obchodu a průmyslu zvyšovat zisky. Z podobných důvodů se stavěli proti úsilí vlády podporovat „příznivou obchodní bilanci“.

Jinými slovy, protože skutečné bohatství pochází z půdy, je jasné, že nejmoudřejší věc, kterou vláda může udělat, je dát ruce pryč od podnikání a nechat přírodu, aby si dělala svoje. Tato myšlenka je vyjádřena heslem „laissez faire“ (nechte přirozeným ekonomickým silám volný průběh).

Více k ekonomickým teoriím najdete také zde.

Je zajímavé, že 200 let staré argumenty těch, kteří dávají přednost usměrňování ekonomiky, a těch, kteří podporují laissez faire, jsou stále živé. Ať už se problém týká jednotlivců (např. osob, které žijí v chudobě a nezaměstnanosti) nebo institucí (např. při rostoucí vlně úpadků podniků nebo bank), budou zde ti, kteří hledají řešení ve vládní intervenci, a také jiní, kteří dávají přednost „laissez faire“.

Každá společnost si nalezla způsob, jak odpovědět na otázky Co? Jak? a Pro koho? Tyto ekonomické systémy, jak jsou nazývány, obecně spadají do jedné ze tří kategorií: tradiční, příkazové a tržní ekonomiky.

Jak už název napovídá, odpovědi na otázky Co? Jak? a Pro koho? jsou v těchto ekonomikách rozhodovány tradicí. Tradiční ekonomické systémy se obvykle objevují v odlehlejších oblastech světa. Takové systémy mohou být charakteristické pro izolované kmeny nebo skupiny, či dokonce jednotlivé země. Jsou dnes méně obvyklé, než byly v dřívějších desetiletích. Příznačné pro tradiční ekonomiku je, že většina lidí žije v zemědělských oblastech a zabývá se zemědělstvím nebo dalšími základními činnostmi jako lovem ryb a zvěře. Statky a služby produkované v takovém systému mají tendenci se neměnit po mnoho let nebo dokonce generací. Jsou produkovány stejným způsobem jako dříve. Krátce řečeno, otázka, co tradiční společnost produkuje a jak, je určována pozvolna se měnícími tradicemi. Tradiční neboli zvykový ekonomický systém lze v dnešní době najít např. v centrální Austrálii, Africe nebo u kmenů amazonského pralesa.

Kdo vlastně dohlíží na to, co se produkuje v takové ekonomice? Protože se málo produkuje, je toho málo k dispozici. Většina jednotlivců žije blízko životního minima: mají dost, aby se uživili, ale jen nepatrně navíc. V letech, kdy bude špatná sklizeň, nebudou někteří z nich schopni přežít a tak buď opustí svoji společnost nebo zemřou. V lepších letech, kdy je úroda vysoká, mají více, než je potřeba pro přežití. Existuje-li takový přebytek, bude tradičně rozdělen. Například převážnou část produkce může dostat kmenový náčelník nebo velcí majitelé půdy.

Země v bývalém socialistickém bloku, Albánie, Kuba nebo do určité míry také Čína, to jsou příklady příkazových ekonomik. Základem tohoto ekonomického systému, který lidé v České republice měli možnost v minulosti velmi dobře poznat v praxi, je především státní vlastnictví výrobních prostředků a centrální ekonomické plánování.

V podstatě jsou to státní instituce a političtí vůdci, kteří rozhodují, jaké statky a služby budou produkovány. Chtějí-li rozšířit výrobu automobilů a omezit dobývání uhlí, vydají příslušné příkazy. Je-li potřeba více potravin, plánovači mohou nařídit, aby byla zvýšena výroba traktorů nebo byla dovezena kvalitní zahraniční hnojiva.

Tytéž plány mohou také stimulovat pracovní sílu, aby zůstala v zemědělství, a nařídit, že dopravní a skladovací kapacity mají být k dispozici pro přepravu a skladování zemědělských výrobků.

Příkazový systém je extrémem, který lze v čisté podobě najít velmi zřídka. Někteří teoretikové mají snahu zcela eliminovat tržní vlivy v příkazové ekonomice umělým zrušením peněz jako prostředníka směny (např. pokus Pol Pota v Kambodži 1975 - 1979). Často je tento systém spojen s omezováním vlastnických vztahů (za socialismu bylo potlačeno soukromé podnikání apod.).

Jak jsou produkovány statky v příkazové ekonomice? Plánovači rozhodují, jaké výrobky se mají vyrábět. Rozhodují, kde má být umístěna nová továrna na výrobu nákladních automobilů a zda bude používat více pracovních sil nebo modernější strojní vybavení.

Jsou to také plánovači, kteří podle směrnic politického vedení rozhodují, kdo dostane vyprodukované statky a služby. Stanovením výše mezd pro každého, stejně jako úrokových sazeb, zisků a rent, plánovači přímo odpovídají na otázku: Pro koho jsou určeny vyprodukované statky a služby?

Výše popsaná událost by se pravděpodobně nestala v tradiční nebo příkazové ekonomice. Změny ve stylu oblékání by se v tradiční společnosti mohly udát pouze během mnohaletého období. Ti, kdo provádějí rozhodnutí v příkazové ekonomice, mohou dát na nátlak veřejnosti a vyrábět kombinované střevíce, ale je na jejich libovůli, aby tak učinili. V tržní ekonomice nebo v systému volného podnikání, jak je někdy nazýván, je pravděpodobné, že pokud zákazníci opravdu chtějí kombinované střevíce, dostanou je.

Tržní ekonomika, resp. ekonomika volného podnikání, je systém, v němž na sebe vzájemně působí jednotliví kupující a prodávající, aby odpověděli na otázky Co? Jak? a Pro koho? Kromě kupujících a prodávajících jsou na tržní ekonomice podstatné některé další prvky.

• Jedním z nich je soukromé vlastnictví; právo jednotlivce nebo podniku vlastnit výrobní prostředky. Ačkoliv v tradiční a příkazové ekonomice existují trhy, hlavní výrobní prostředky (podniky, továrny, zemědělská půda, doly atd.) jsou obvykle ve veřejném vlastnictví. To znamená, že je vlastní skupina lidí nebo stát.V tržní ekonomice výrobní prostředky vlastní soukromé osoby. Soukromé vlastnictví poskytuje lidem stimul k tomu, aby použili svůj majetek k výrobě věcí, které budou prodány a přinesou jim zisk.

• Touha vytvořit zisk je druhou součástí tržní ekonomiky. Často uváděný ziskový motiv je motorem, který pohání výrobce, aby produkoval věci, které kupující chtějí, a za ceny, které jsou ochotni platit.

Ziskový motiv také stimuluje výrobce, aby produkovali při nejnižších možných nákladech. Proč? Protože nižší náklady jim umožní:

1. zvětšit ziskové rozpětí (rozdíl mezi výrobní a prodejní cenou)
2. snížit ceny, tedy prodávat levněji než konkurence
3. nebo obojí

Ekonomové často přirovnávají trhy k volebním urnám. Ale na rozdíl od uren, do nichž lidé volí politiky, trhy poskytují určitý druh ekonomické volební urny pro kupující, aby dali své hlasy (ve formě nákupů) statkům nebo službám, které chtějí. Výrobci, kteří si správně vysvětlují odevzdané hlasy a vyrábějí věci, jež kupující požadují, mohou dosáhnout zisku. Ti, kdo si volební hlasy vysvětlují nesprávně a produkují příliš mnoho nebo příliš málo, nebo stanoví cenu, která je příliš vysoká nebo příliš nízká, zisk nevytvoří. Ve skutečnosti často prodělají. Hlasy zákazníků mohou být pro podnikatele v tržní ekonomice otázkou života a smrti.

Více v kapitole 7 – Výroba a produktivita.

To, co nejvíc odlišuje příkazové ekonomiky od tržních ekonomik, je úloha státu a vlastnictví výrobních prostředků. V příkazových ekonomikách vlastní výrobní závody, zemědělskou půdu, obchody a jiné produktivní zdroje stát. Také jsme zaznamenali, že na ekonomické otázky Co? Jak? a Pro koho? odpovídají vládní plánovači. Naopak tržní ekonomiky přihlížejí k rozhodnutím jednotlivých kupujících a prodávajících, aby odpověděly na stejné otázky, přičemž výrobní prostředky jsou v soukromém vlastnictví. Vláda hraje v tomto modelu relativně malou roli.

Nicméně v dnešním světě neexistují „čisté“ tržní ekonomiky. Můžeme sice říci, že v zemích s tržním systémem odpovídají trhy za většinu ekonomických rozhodnutí, nelze však opomenout ani významnou roli státu. Například v USA, které jsou pro nás typickým příkladem vyspělé tržní ekonomiky, nakupuje vláda asi 20 procent všech vyrobených statků a služeb. Podobně je tomu i u nás. V roce 2005 činil podíl vlády na spotřebě hrubého domácího produktu přes 20 procent (vývoj podílu na HDP zde).

Tato směs tržních sil a státní účasti vedla ekonomy k tomu, aby popsali tento ekonomický systém a systémy většiny dalších demokratických zemí jako smíšené ekonomiky.

Ekonomie byla definována jako věda studující problém vzácnosti a volby. Vzácnost existuje, protože lidské potřeby jsou prakticky neomezené, zatímco zdroje nezbytné k uspokojení těchto potřeb jsou omezené. Zdroje, resp. výrobní faktory, jsou půda, práce, kapitál a podnikání a v neposlední řadě také informace. Vlastníkům těchto zdrojů se za jejich použití platí renta, mzda, úrok nebo zisk.

Protože existuje omezené množství zdrojů dostupných v určitém okamžiku, existuje také omezené množství statků a služeb, které mohou být produkovány. Z tohoto důvodu jednotlivci, firmy a stát musí vybírat a volit mezi žádoucími věcmi tak, aby získali ze svých zdrojů co nejvíc.

Při řešení problému, jak sladit neomezené potřeby s omezenými zdroji, se musí každá společnost vypořádat s řešením základních ekonomických otázek:

• Co, čili jaké zboží a služby mají být produkovány?
• Jak mají být produkovány?
• Pro koho jsou určeny?

Způsob, jakým společnost odpovídá na tyto základní otázky, vychází z jejího ekonomického systému. Ekonomické systémy mohou být děleny na tradiční, příkazové nebo tržní. Jak názvy napovídají, v tradiční ekonomice jsou zdroje alokovány (distribuovány) v souladu s tradicí, v příkazové ekonomice pak státními plánovači. Zdroje v tržní ekonomice jsou alokovány v souladu se zákony nabídky a poptávky.

Economics has been described as the study of scarcity and choice. Scarcity exists because human wants are virtually unlimited, whereas the resources necessary to satisfy these wants are limited. The resources, or more precisely factors of production, are divided into the following groups- land, labor, capital, entrepreneurship and information. Owners of these resources are paid rent, wages, interest, or profits for their use.

Since the amount of resources available at any point in time is limited, the amount of goods and services that can be produced has its limits as well. Therefore individuals, business firms, and the government must pick and choose among the most desired things in order to get the most from their resources.

In the attempt to solve the problem of satisfying unlimited human wants with limited resources, every society must try to answer three fundamental economic questions:

• What goods and services should be produced?
• How should they be produced?
• For whom should they be produced?

The way of answering these basic questions by the society stems from its economic system. We distinguish among traditional, command or market economic systems. As the names suggest, in a traditional economy resources are allocated (distributed) according to the tradition, in a command economy assigned by the government planners, and in a market economy allocated in accordance with the laws of supply and demand.